DĚJSTVÍ PRVNÍ
PŘEDEHRA
Náves. Po druhé straně hospoda. Pouť.
Výstup 1
SBOR
Proč bychom se netěšili,
když nám Pán Bůh zdraví dá,
kdož z nás ví, zdaž pout’ budoucí
vesele tak uhlídá.
A kdo ženat, která vdaná,
rozžehnej se s radovánky.
Žena doma hospodaří,
muž se uklídá za džbánky.
Ouvej, ouvej,
konec radostí,
hrnou se starosti, zlosti, mrzutosti!
Ouvej, ouvej!
Proč bychom se netěšili,
když nám Pán Bůh zdraví dá,
jenom ten jest v pravdě šťasten,
Kdo života užívá.
JENÍK
Proč jsi tak zasmušilá,
má drahá Mařenko?
MAŘENKA
Mám zlé tušení –
matička mi pravila,
že nás navštíví o pouti
souzený mi ženich můj –
Bože! Jak to skončí?
JENÍK
Dobře! Nic se nestrachuj
a ve mne se důvěřuj!
Bude-li jen vůle tvá
pevná a neústupná!
SBOR
Nechte vzdechů, nechte lkání –
vaše věrné milování
nemine se požehnání.
Proč bychom se netěšili atd.
Pojďte s námi k tanci, zpěvu,
vzniknout nedopřejte hněvu,
muzika začíná,
do kola, do kola!
(Odejdou do hospody.)
Výstup 2
MAŘENKA
Tak tedy přece se to státi má!
Ó, já neštastná!
JENÍK
Mařenko! Co tě tak zarmoutilo?
Co se stalo?
MAŘENKA
Nediv se, Jeníčku!
Dnes má přijíti sedlák Mícha
se synem na námluvy k nám.
Snad už jsou ve vsi.
JENÍK
A ty, co jim odpovíš?
MAŘENKA
Co jim odpovím?
Na to se ještě můžeš ptáti?
Mohu-li přináležeti jinému, než tobě, Jeníčku?
Ale rodiče! Otec můj je vázán –
JENÍK
To je ovšem smutné!
MAŘENKA
Tys jaksi nesmělý, Jeníčku, a ostýchavý.
Jako by ses něčeho bál, či snad někoho.
Jeníčku, přísahej mi, že nemáš jiné lásky,
jiného závazku. Věř, že mi už nejednou
napadlo, že truchlíš pro nějakou milenku.
JENÍK
Nikdy, nikdy!
MAŘENKA
Kdybych se co takového
o tobě dověděla,
krutou pomstychtivou zlobou na tě
bych zanevřela.
Tedy pověz mi, můj Jeníčku,
proč jsi se tak rozhněval,
že jsi domov svůj opustil
a milence výhost dal?
Pověz mi Jeníčku.
Konečně je celá minulost
tvá v jakési tajemství zahalena,
a už i otec můj se několikráte o tom zmínil.
JENÍK
Má minulost byla ovšem velmi trudná.
Jsem syn dosti zámožného otce,
ale matka mi záhy zemřela.
Na neštěstí se otec podruhé oženil, a macecha
mne brzo vypudila z domu.
Odebral jsem se do světa a nastoupil
jsem službu u cizích lidí.
JENÍK, MAŘENKA
Jako matka požehnáním
takž kletbou macecha zlá,
když zanevře na sirotka,
slova lásky proň nemá.
JENÍK
Necht’ se jak chce děje,
věrné milování nepřeruší
žádné zloby naléhání.
JENÍK, MAŘENKA
Věrné milování
nepřeruší žádné zloby naléhání.
Lásku jsme si přísahali,
slovo jsme si navždy dali,
v každé době
věrni zůstaneme sobě.
MAŘENKA
Hle, zde jsou!
Otec s nimi přichází, hledají mne.
JENÍK
Nechci, by mne viděli.
Sbohem, dívko milená!
Nezapomeň na mne.
JENÍK, MAŘENKA
Sbohem!
Výstup 3
KECAL
Jak vám pravím, pane kmotře,
i vy jste dal své slovo,
a když jste to slovo vyřkl,
všecko je hotovo.
Jen se ve mne důvěřujte,
mám rozumu tolik,
že neujde bystrohledu
mému na zdi kolík.
A jestli se dcera vaše
bude zpěčovati,
uzříte, jak ji naučím
pěkně poslouchati.
Jak vám pravím atd.
KRUŠINA
No, co říkáš, matko?
Já jsem spokojen.
LUDMILA
To se nedá provést
za jedinký den,
potřeba tu přemýšleti
a poptat se nevěsty,
jestli nějaká překážka
nevloží se do cesty.
KECAL
Co překážka! Vaše vůle
a má chytrost zvítězí
nade vším, co překážkou
se sňatku nám kde objeví.
LUDMILA
Přijde na to, jaký je ženich.
KECAL
Jaký ženich, jaký ženich?
Marnát’ věru otázka,
že je dobrý, pochopíte,
když za něho ručím já!
Tobiáše Míchu znáte,
neznáte-li, pravím vám,
že za jeho krásný statek
hned čtyřicet tisíc dám.
Jak vám pravím atd.
LUDMILA
To se nedá provést za jediný den.
KRUŠINA
Já jsem spokojen.
KECAL
Jen se ve mne důvěřujte atd.
KRUŠINA
Ovšem, Tobiáše Míchu znám
už od dětství, má dva syny,
Jeníka z první manželky
a Vaška z druhé,
z těch neznám ani jednoho, ani druhého.
KECAL
To je pravda. Vy jste se ale před dávnými
lety rukou dáním před svědky zavázal,
že dáte dceru svou jeho synovi.
LUDMILA
A za kterého syna to vlastně mluvíte?
KECAL
Za kterého? Vždyť nemá než jednoho –Vaška.
Druhý syn z první ženy jest tulák a nezbeda.
Nikdo o něm neví.
KRUŠINA
Nu, a jakýpak je ten Vašek?
Proč jste ho nepřivedl hned s sebou?
KECAL
Mladík slušný a mravů víc tichých,
neváží si žertů a slov lichých,
pravý beránek to povahou.
Není na něm vady ani viny,
všecky matky by si přály syny
s duší jak Vaškova, přemilou.
Mladík slušný atd.
Není velký ani malý,
není tučný ani suchý,
není chromý ani hluchý,
není furiant ni hloupý,
marnotratník ani skoupý.
Slovem, všecko v míře pravé,
tělo jako lípa zdravé –
statek za třicet tisíc.
Nuže, kdo si přeje víc?
Mladík slušný atd.
KRUŠINA, LUDMILA
Vaše chvála mnoho platí,
vašim slovům věříme.
KECAL
Není velký atd.
Výstup 4
KRUŠINA, LUDMILA, KECAL
Tu ji máme, tu ji máme,
rozumně s ní pojednáme.
MAŘENKA
Aj, tatínku, aj, maminko,
pročpak mne hledáte?
KECAL
Ptal jsem se jich,
koho ráda máte.
Nemáte-li žádného
srdci svému milého,
přivedu vám mladíka
vážného a vzácného.
MAŘENKA
Vážného a vzácného?
KRUŠINA
Vždyt’ ho uhlídáš,
sama ho poznáš.
LUDMILA
Nebude-li se ti líbit,
košíček mu dáš.
KRUŠINA, LUDMILA
Vždyť ho uhlídáš,
sama ho poznáš.
Nebude-li se ti líbit,
košíček mu dáš.
MAŘENKA
Vždyt’ ho uhlídám,
sama ho poznám.
Nebude-li se mi líbit,
košíček mu dám.
KECAL
Tak tedy skončíme,
smlouvu učiníme.
Mařenka ať řekne „ano“,
a bude vše vykonáno.
MAŘENKA
To nejde tak rychle,
jak si myslíte,
jaký v tom je háček,
ani nevíte.
KECAL
Háček sem, háček tam,
překážky neznáme!
K čemu já svůj rozum dám,
všecko překonáme.
MAŘENKA
Mám už jiného,
mně přemilého.
KRUŠINA, LUDMILA
Má už jiného,
jí přemilého.
KECAL
Tomu ještě dnes dá kvinde,
at’ si hledá štěsti jinde.
MAŘENKA
Slovo své jsem mu už dala.
KECAL
Na slovo my nic nedáme.
MAŘENKA
Smlouvu jsem už podepsala.
KECAL
My tu smlouvu roztrháme.
MAŘENKA
Zkuste to, zkuste to atd.
KECAL
Věřte jenom v rozum můj,
a vše půjde stůj co stůj.
Ostrá mysl má, můj hled,
ten pronikne celý svět.
Co nikdo nevypřede,
to můj rozum dovede.
MAŘENKA, KRUŠINA, LUDMILA
Co nikdo nevypřede,
jeho rozum dovede.
MAŘENKA
Jeník neupustí, to vím,
a mohu na to vsadit svůj život.
KRUŠINA
Upustí nebo neupustí,
na tom málo záleží.
Zavázal jsem
se Tobiáši Míchovi před svědky!
LUDMILA
Ale prosím tě, muži, jaký to závazek?
KECAL (vytahuje úpis z kapsy)
Zde ho mám! Černé na bílém!
Podepsáni Mícha
i Krušina i svědkové.
MAŘENKA
Co je do toho! To nic neplatí.
Já a Jeník o tom
nic nevíme a nepopustíme. (Odejde.)
Výstup 5
KECAL
Ach, jak svět je zvrácený!
KRUŠINA
Kdepak jste ale nechal Míchu a jeho syna, toho
váženého a vzácného ženicha? Bylo by slušno,
aby on promluvil s Mařenkou.
KECAL
Inu ovšem! Ale on není zvyklý
mluvit se ženskými.
Je ostýchavý jako panenka.
KRUŠINA
To bude těžké namlouvání.
KECAL
Teď ale, kmotře, bylo by nejlíp, kdybyste jako
náhodou sešel se s Míchou v druhé hospodě.
Tady bude hlučno, chystají se k tanci. Já zatím
vyhledám Jeníka a promluvím s ním.
(Lid se schází před hospodou. Staří zasedají za stoly a mládež se hotoví k tanci.)
POLKA
SBOR
Pojď sem, holka, toč se, holka,
pokud vábí skočná polka;
ruka v ruce, hledy v hled,
s námi toč se celý svět!
Basa bručí, cimbál cinká,
kolem uší jen to břinká,
pod nohama skáče zem,
věru postát nemůžem.
