1. výstup
DÍVKY:
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit skvěje,
v srdci blahý ráj.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit chvěje,
v srdci blahý ráj.
Znovu země se oděla,
všude květ a všude háj,
znovu země se oděla,
všude květ, všude květ a všude háj,
dušinka by zaletěla,
kde dlí štěstí, ráj,
dušinka by zaletěla,
kde dlí štěstí, ráj.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit směje,
v srdci blahý ráj.
2. výstup
VANDA:
Mé milé družky, jděte vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
já ráda ponesu jej na čele,
dar vašich srdcí upřímných.
BOŽENA:
Ó, milé dítky, jděte vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
neb ráda ponesu jej na čele,
dar vašich srdcí upřímných.
DÍVKY:
Již spěšme hbitě, spěšme vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
neb ráda ponese jej na čele,
dar našich srdcí upřímných.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit skvěje,
v srdci blahý ráj.
Znovu zem se přioděla
všude květ a háj,
znovu zem se přioděla
všude květ a háj.
3. výstup
BOŽENA:
Pověz mi, Vando, sestro milená,
jaká je žalu tvého příčina.
VANDA:
Snad předtucha zlá, sestro drahá.
BOŽENA:
Ó, bože, chraň nás od neblaha.
VANDA:
Já byla šťastna, klidna, vesela
a volna jako ptáče na větvi,
jen zpěvu, dívčím hrám jsem hověla,
budoucna nedbala jsem tajemství.
Však nyní šťastna nemohu již být,
když velký otec zůstavil mne zde samu,
když zůstavil mne, dívku po sobě,
že královskou mám volbu na se vzít.
Ach, kterak možno slabé ženě bdít,
by Polsky drahé zkvétal milovaný lid,
by v moci, v lesku barvy vlasti vlály
a dnové dávné slávy znovu vzpláli?
VANDA:
Slavoj!
BOŽENA:
Smutný, jak Vanda, nepoznávám vás.
SLAVOJ:
Boženo milá, samoty popřej nám.
BOŽENA:
Co činit mám?
VANDA:
Zanech mne s ním.
SLAVOJ:
Poprvé v životě před ní se chvím.
5. výstup
SLAVOJ:
Ó, paní naše přejasná!
VANDA:
Vždyť ještě nejsem vládkyní.
SLAVOJ:
Ach odpusť slova, slova předčasná,
však doba dlouhá již nemine,
kdy na trůn otcův lid tě povolá.
Hle, lid se schází ze všech stran,
sylš slova má, jež tobě říci mám.
VANDA:
Nuž, rozhodnu věc tvoji hned,
co chceš mi říci, druhu milý?
SLAVOJ:
Dny štěstí mého skončeny jsou,
přicházím s tebou se, Vando, loučit.
VANDA:
Jak? Rozloučit se se mnou?
SLAVOJ:
Ach, rozloučit se s tebou!
VANDA:
Ó, toho jsem se nenadála.
SLAVOJ:
Ó, Vando, vzpomeň mládí svého,
když jsem kvítí nosil ti rád,
tvou skráň jsem vínkem pestrým věnčil
a ve hrách dětských plynuli nám dnové krásní.
A když pak lovcem věhlasným se stal,
kořist střele svoji přemnohou
jen k tobě s radostí se vznášel
všecek šťasten, že smím ti svoji trofej
složit u nohou.
A dnes, kdy ze mne mluví mužnost,
mužný čin a sláva,
kdy vzplanul v srdci
pocit milostného práva,
tu nadějí se boří lásky skvělá budova,
vždyť mojí chotí nemůže býti králová.
VANDA:
Což, Slavoji, nesmíš víc doufat?
SLAVOJ:
Mocní vy bohové, co vyřkla ústa tvá!
VANDA, SLAVOJ:
Mocní vy bohové,
tvá duše jestli tak jak duše má,
jak má rozechvělá.
SLAVOJ:
Ó, bohové, co jsi to pověděla?
VANDA, SLAVOJ:
Tvá duše, je-li jak má rozohnělá,
v mém nitru ráno blaha vychází,
mne zase mocná přízeň bohů provází.
Má ňadra v žití proniká zas víra,
mé touze lásky ráj se rozevírá!
SLAVOJ:
V tvém čarovném o naději slově
svět pro mne nový!
Zůstanu zde v Krakově.
VANDA:
Ach, osude, co chystáš dívce chudé?
SLAVOJ:
Teď bude každé protivenství slabé!
BOŽENA:
Teď právě, Vando, na hrad dojíždějí
němečtí poslové i s družinou,
snad dobré noviny nám přinesou.
6. výstup
POSEL:
Můj kníže a pán dychtí touhou vroucí
vám podati svou ruku přemocnou,
on prahne s vámi sdílet trůn budoucí
a v léno nabízí vám zemi svou.
VANDA:
To vše jsou pro mne planá jenom slova,
vždyť podvakráte již Roderich kníže,
když ještě otec můj dlel mezi námi,
odpověď slyšel od Krakovy dcery,
kterouž i dnes donesete pánu svému.
Že ač v té prosbě i v tom nabídnutí
největší poctu pro sebe nalézám,
přec nemohu a nesmím o své vůli si chotě bráti
z cizokrajné říše, cizího jazyka i mravů cizích,
jenž by též sloužil bohům neznámým.
Vždyť nejsem svojí vůle celou paní,
neb radě podléhají moje činy
a nechať rozhoduje soud vysoký,
odpověď vydá, všechno na ní záleží.
POSEL:
Vládkyní budeš brzo lidu svého,
lid poslušen bude slova tvého,
a proto zachovej, zachovej v paměti své
knížete mého prosby upřímné.
7. výstup
VELKOKNĚZ:
Krakova dcero, otcem zvolená,
nechť koruna jeho tvou zdobí skráni,
toť přání lidu, jež před tebou se sklání,
s ním kmeti i vojsko,
celý národ svaté země polské prosí:
vládni ku štěstí a slávě.
VANDA:
Pokorně slyším bohů poručení
i vůle otce mého pro mne svatá,
leč mocných bohů vůle snad prosbou skromnou,
modlitbou se ještě změní.
A proto kmeti, leši, vladykové,
mou volbu rozvažte v poradě nové.
VELKOKNĚZ:
Nikoli!
SBOR:
Nikoli!
VELKOKNĚZ, SBOR:
Výrok bohů neomylný
a královnou tě mít chce lid příchylný.
VANDA:
Ať národ za krále si zvolí muže,
ten spíš než já jej vést a hájit může.
SBOR:
Jaký to rachot, hlučení,
snad Peruna to znamení.
VELKOKNĚZ:
Hle, všechno nebe vůkol jasné, klidné,
jen temných mraků zříš tam od hor v dáli.
Bohové, dcero, znamení ti dali,
a zpravují teď o své vůli tebe.
LUMÍR:
Ó, pověz, z nebe-li to výstraha,
nebo hrozba Peruna to neblahá.
VELKOKNĚZ:
Zanikl hromu hlas, vlídno je vůkolí,
toť znamení, že koho sobě v dobrotě
náš hromovládný bůh si zvolí,
ten plnit má to rád a ochotně.
SBOR:
Zanikl hromu hlas, vlídno je vůkolí,
toť znamení, že koho sobě v dobrotě
náš hromovládný bůh si zvolí,
ten plnit má to rád a ochotně.
VANDA:
V tvou věštbu věřím pouze, moudrý knězi,
však bázeň možno mně skrýti jen stěží.
Bohové velcí, bohové strašliví,
však rovněž moudří, rovněž spravedliví,
já učiním, co kážete,
bohové velcí, bohové strašliví,
já učiním, co kážete,
slitujte se, bohové, nade mnou, slitujte se,
jestli mne opustíte, já bídná zoufám,
já bídná zahynu.
Vy, co v srdce hlubinu vniknout snadno můžete,
slabosti znáte, slitujte se nade mnou.
8. výstup
SBOR:
Aj, hleďte, hvězda nám vychází jasná,
toť naše slunko, naše dcera králova.
Ať jest nám zdráva, blažená a šťastná,
ať žije Vanda, naše královna!
VANDA:
Před vámi, před bohy skládám svou přísahu,
já, Vanda, králová, já dcera Krakova.
Pro víru naši, otčině své ku blahu,
svůj život dát k oslavě vám, národu svému přísahám.
LID, LUMÍR, VELKOKNĚZ, BOŽENA, SLAVOJ:
Nebe i země bohové naši
královně milost popřejte,
ať požehnání k ní se vždy snáší,
chraňte ji, zla ji nedejte!
Pažemi svými,
zbraněmi svými
hajme vždy královskou paní,
všecku krev svoji, všecko své jmění,
na každý rozkaz bez otálení
vydejme s ochotou za ni!
1. výstup
DÍVKY:
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit skvěje,
v srdci blahý ráj.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit chvěje,
v srdci blahý ráj.
Znovu země se oděla,
všude květ a všude háj,
znovu země se oděla,
všude květ, všude květ a všude háj,
dušinka by zaletěla,
kde dlí štěstí, ráj,
dušinka by zaletěla,
kde dlí štěstí, ráj.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit směje,
v srdci blahý ráj.
2. výstup
VANDA:
Mé milé družky, jděte vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
já ráda ponesu jej na čele,
dar vašich srdcí upřímných.
BOŽENA:
Ó, milé dítky, jděte vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
neb ráda ponesu jej na čele,
dar vašich srdcí upřímných.
DÍVKY:
Již spěšme hbitě, spěšme vesele
plést věnec z kvítků líbezných,
neb ráda ponese jej na čele,
dar našich srdcí upřímných.
Slunko svítí, slunko hřeje,
Svantovít dal máj,
zelený se pažit skvěje,
v srdci blahý ráj.
Znovu zem se přioděla
všude květ a háj,
znovu zem se přioděla
všude květ a háj.
3. výstup
BOŽENA:
Pověz mi, Vando, sestro milená,
jaká je žalu tvého příčina.
VANDA:
Snad předtucha zlá, sestro drahá.
BOŽENA:
Ó, bože, chraň nás od neblaha.
VANDA:
Já byla šťastna, klidna, vesela
a volna jako ptáče na větvi,
jen zpěvu, dívčím hrám jsem hověla,
budoucna nedbala jsem tajemství.
Však nyní šťastna nemohu již být,
když velký otec zůstavil mne zde samu,
když zůstavil mne, dívku po sobě,
že královskou mám volbu na se vzít.
Ach, kterak možno slabé ženě bdít,
by Polsky drahé zkvétal milovaný lid,
by v moci, v lesku barvy vlasti vlály
a dnové dávné slávy znovu vzpláli?
VANDA:
Slavoj!
BOŽENA:
Smutný, jak Vanda, nepoznávám vás.
SLAVOJ:
Boženo milá, samoty popřej nám.
BOŽENA:
Co činit mám?
VANDA:
Zanech mne s ním.
SLAVOJ:
Poprvé v životě před ní se chvím.
5. výstup
SLAVOJ:
Ó, paní naše přejasná!
VANDA:
Vždyť ještě nejsem vládkyní.
SLAVOJ:
Ach odpusť slova, slova předčasná,
však doba dlouhá již nemine,
kdy na trůn otcův lid tě povolá.
Hle, lid se schází ze všech stran,
sylš slova má, jež tobě říci mám.
VANDA:
Nuž, rozhodnu věc tvoji hned,
co chceš mi říci, druhu milý?
SLAVOJ:
Dny štěstí mého skončeny jsou,
přicházím s tebou se, Vando, loučit.
VANDA:
Jak? Rozloučit se se mnou?
SLAVOJ:
Ach, rozloučit se s tebou!
VANDA:
Ó, toho jsem se nenadála.
SLAVOJ:
Ó, Vando, vzpomeň mládí svého,
když jsem kvítí nosil ti rád,
tvou skráň jsem vínkem pestrým věnčil
a ve hrách dětských plynuli nám dnové krásní.
A když pak lovcem věhlasným se stal,
kořist střele svoji přemnohou
jen k tobě s radostí se vznášel
všecek šťasten, že smím ti svoji trofej
složit u nohou.
A dnes, kdy ze mne mluví mužnost,
mužný čin a sláva,
kdy vzplanul v srdci
pocit milostného práva,
tu nadějí se boří lásky skvělá budova,
vždyť mojí chotí nemůže býti králová.
VANDA:
Což, Slavoji, nesmíš víc doufat?
SLAVOJ:
Mocní vy bohové, co vyřkla ústa tvá!
VANDA, SLAVOJ:
Mocní vy bohové,
tvá duše jestli tak jak duše má,
jak má rozechvělá.
SLAVOJ:
Ó, bohové, co jsi to pověděla?
VANDA, SLAVOJ:
Tvá duše, je-li jak má rozohnělá,
v mém nitru ráno blaha vychází,
mne zase mocná přízeň bohů provází.
Má ňadra v žití proniká zas víra,
mé touze lásky ráj se rozevírá!
SLAVOJ:
V tvém čarovném o naději slově
svět pro mne nový!
Zůstanu zde v Krakově.
VANDA:
Ach, osude, co chystáš dívce chudé?
SLAVOJ:
Teď bude každé protivenství slabé!
BOŽENA:
Teď právě, Vando, na hrad dojíždějí
němečtí poslové i s družinou,
snad dobré noviny nám přinesou.
6. výstup
POSEL:
Můj kníže a pán dychtí touhou vroucí
vám podati svou ruku přemocnou,
on prahne s vámi sdílet trůn budoucí
a v léno nabízí vám zemi svou.
VANDA:
To vše jsou pro mne planá jenom slova,
vždyť podvakráte již Roderich kníže,
když ještě otec můj dlel mezi námi,
odpověď slyšel od Krakovy dcery,
kterouž i dnes donesete pánu svému.
Že ač v té prosbě i v tom nabídnutí
největší poctu pro sebe nalézám,
přec nemohu a nesmím o své vůli si chotě bráti
z cizokrajné říše, cizího jazyka i mravů cizích,
jenž by též sloužil bohům neznámým.
Vždyť nejsem svojí vůle celou paní,
neb radě podléhají moje činy
a nechať rozhoduje soud vysoký,
odpověď vydá, všechno na ní záleží.
POSEL:
Vládkyní budeš brzo lidu svého,
lid poslušen bude slova tvého,
a proto zachovej, zachovej v paměti své
knížete mého prosby upřímné.
7. výstup
VELKOKNĚZ:
Krakova dcero, otcem zvolená,
nechť koruna jeho tvou zdobí skráni,
toť přání lidu, jež před tebou se sklání,
s ním kmeti i vojsko,
celý národ svaté země polské prosí:
vládni ku štěstí a slávě.
VANDA:
Pokorně slyším bohů poručení
i vůle otce mého pro mne svatá,
leč mocných bohů vůle snad prosbou skromnou,
modlitbou se ještě změní.
A proto kmeti, leši, vladykové,
mou volbu rozvažte v poradě nové.
VELKOKNĚZ:
Nikoli!
SBOR:
Nikoli!
VELKOKNĚZ, SBOR:
Výrok bohů neomylný
a královnou tě mít chce lid příchylný.
VANDA:
Ať národ za krále si zvolí muže,
ten spíš než já jej vést a hájit může.
SBOR:
Jaký to rachot, hlučení,
snad Peruna to znamení.
VELKOKNĚZ:
Hle, všechno nebe vůkol jasné, klidné,
jen temných mraků zříš tam od hor v dáli.
Bohové, dcero, znamení ti dali,
a zpravují teď o své vůli tebe.
LUMÍR:
Ó, pověz, z nebe-li to výstraha,
nebo hrozba Peruna to neblahá.
VELKOKNĚZ:
Zanikl hromu hlas, vlídno je vůkolí,
toť znamení, že koho sobě v dobrotě
náš hromovládný bůh si zvolí,
ten plnit má to rád a ochotně.
SBOR:
Zanikl hromu hlas, vlídno je vůkolí,
toť znamení, že koho sobě v dobrotě
náš hromovládný bůh si zvolí,
ten plnit má to rád a ochotně.
VANDA:
V tvou věštbu věřím pouze, moudrý knězi,
však bázeň možno mně skrýti jen stěží.
Bohové velcí, bohové strašliví,
však rovněž moudří, rovněž spravedliví,
já učiním, co kážete,
bohové velcí, bohové strašliví,
já učiním, co kážete,
slitujte se, bohové, nade mnou, slitujte se,
jestli mne opustíte, já bídná zoufám,
já bídná zahynu.
Vy, co v srdce hlubinu vniknout snadno můžete,
slabosti znáte, slitujte se nade mnou.
8. výstup
SBOR:
Aj, hleďte, hvězda nám vychází jasná,
toť naše slunko, naše dcera králova.
Ať jest nám zdráva, blažená a šťastná,
ať žije Vanda, naše královna!
VANDA:
Před vámi, před bohy skládám svou přísahu,
já, Vanda, králová, já dcera Krakova.
Pro víru naši, otčině své ku blahu,
svůj život dát k oslavě vám, národu svému přísahám.
LID, LUMÍR, VELKOKNĚZ, BOŽENA, SLAVOJ:
Nebe i země bohové naši
královně milost popřejte,
ať požehnání k ní se vždy snáší,
chraňte ji, zla ji nedejte!
Pažemi svými,
zbraněmi svými
hajme vždy královskou paní,
všecku krev svoji, všecko své jmění,
na každý rozkaz bez otálení
vydejme s ochotou za ni!
最終更新：2014年05月14日 17:26
