KNĚŽNA:
Jak smutno v zámku - pusté síně,
jež veselostí hlaholily -
teď ticho všude jako v hrobě,
jen ohlas kroků zvučí sálem.
Zde rozkoš vládla - rozkoš smavá -
a řady hostů rozjařených
tu u jejího dlely trůnu.
Jak sen tu život plynul krásně,
sen lásky, blaženosti, štěstí,
když náhle zazněl - jaká hrůza -
hlas věštby, hlas děsný, nelítostný.
Ten ze snění nás vyburcoval
tak náhle - úžas všech se zmocnil,
že peklu propadla já bídná.
Ó, cinkot převržených číší
a bledé tváře vyděšené,
vše prchalo ve zmatku divém.
Já sama zbyla - v propast hříchu,
jež přede mnou teď zela tmavá,
zrak zoufalý se zahleděl.
Mne lítost chvátí - jasně vidím,
jak žila jsem, co hříchů hrozných
se pod rozkoše květy krylo -
však co vše platno - pozdě - pozdě!
Co zbývá mi - jen marná naděj.
Kdo mohl by mne vysvobodit?
Sama jsem - jak úzko je mi - úzko!
KOMORNÁ:
Poroučíte, milostivá kněžno?
KNĚZNA:
Zůstaň zde, já sama se tu děsím,
té věštby vzpomínám.
KOMORNÁ:
Jen utište se,
snad se věštba ani nevyplní.
KNĚŽNA:
Ne, v to nedoufám, vždyť slyšela jsi,
že u správce zlý duch objevil se,
že jej do pekla chtěl mocí odnést,
ovčák jenom vysvobodil správce.
KOMORNÁ:
Tak i vás on vysvobodí, kněžno!
Nebojte se, zachrání vás jistě.
KNĚŽNA:
Bojím se, že jeho moc tu marná,
větší moje vina, mnohem větší;
správce byl jen nástrojem v mých rukou.
Sunce k západu se chýlí,
málo času jen mi zbývá.
Jak se děsím noci dnešní!
Ovčák tady ještě není?
Vždyť hned ráno čtyřma koňma
pro něho jsem poslala.
Ještě nevidíš je v dáli?
KOMORNÁ:
Na silnici hledím stále -
zdá se mi, že v dálce vidím,
v kotoučích jak prach se zvedá,
snad to, kněžno, váš je kočár,
ovčáka snad k zámku vezou.
Jsou to oni, jsou to oni,
poznávám je - jako ptáci
letí vaši bílí oři.
Už jsou tu; když neklamu se,
ovčák v kočáře tam sedí,
ke bráně už zatáčejí.
KNĚŽNA:
Kéž mne může vysvobodit!
Zanechám všech nepravostí,
jiný život povedu.
MARŠÁLEK:
Milosti, ovčák je tady.
KNĚŽNA:
Ať jen vstoupí.
Buď mi vítán.
Víš, proč poslala jsem pro tě,
vysvoboď mne z drápů pekla,
můžeš-li - a ty můžeš;
vždyť jsi správci mému pomoh´.
Odměnu urči sobě,
jakou chceš.
OVČÁK:
Ach, paní kěžno,
kdybych vám to moh´ jen slíbit,
ale věc je tuze těžká.
Jde tu o mne!
Nezlobte se,
ale vy jste mnoho zlého
natropila.
MARŠÁLEK:
Odvážlivý!
KNĚŽNA:
Jen ho nechte.
Vím, že jsem se prohřešila,
v zemi ukrutně jsem vládla,
poddaným že zle se vede.
Ale napravit snad možno,
co jsem tady zavinila.
Spravedlivě dál chci vládnout,
matkou býti lidu svému,
jenom když mne vysvobodíš.
OVČÁK:
Já bych tedy, paní kněžno,
zkusil to, i kdybych sám
pak do pekla měl za vás jít.
Ale napřed musím vědět,
že to bude doopravdy,
co jste nyní povídala.
KNĚŽNA:
Co mám činit, bys mi věřil?
OVČÁK:
Já vám tedy něco povím:
to, co nejvíc nás moří,
robota je zlá to věc. Věřte mi jen.
Na tu u nás pořád sobě naříkáme.
Zrušte robotu a vězte,
vykonáte krásný skutek.
MARŠÁLEK a DVOŘANÉ:
Zrušit robotu, ó hrůzo!
Nemožno.
OVČÁK:
Tam dole, hleďte,
v nádvoří co lidí čeká.
Řeknu proč: ti radost mají,
že vás čert už brzo vezme.
Kdybyste jim ohlásila,
robotu že zrušujete,
uslyšíte jejich jásot.
Ani jediný, ani jediný
nebude vám zlého přát.
Já bych potom odvážil se,
třeba život mě to stálo,
čertu vytrhnout vás z drápů.
KNĚŽNA:
Budiž tedy, jak mi radíš!
Maršálku, můj slyšte rozkaz!
Na balkon vyjděte rychle,
lidu mému zprávu dejte,
robotu že zrušila jsem,
všichni svobodni že budou.
Potom k ministrovi spěšte,
písaře ať s sebou vezme,
listinu hned sestavíme.
MARŠÁLEK:
Slyšte mne a radujte se!
Milostivá kněžna vaše
ohlásit mi přikázala
robota že zrušuje se,
poddanství že nyní konec.
LID:
Sláva kněžně, sláva, sláva!
OVČÁK:
Vidíte, jakou mají radost!
A teď všechno připravíme
k uvítání zlého ducha.
Nepřijde dřív, než se setmí.
Ale zatím, paní kněžno,
mě tu o samotě nechte.
Já to tady zřídím všechno,
potom zase zavolám vás.
Počkejte tu se mnou trochu,
pomozte mi.
U vrátného
čeká žena v selském šatě.
Přivezli ji se mnou ze vsi.
Můžete tam pro ni dojít,
řekněte, že Jirka čeká.
Vy mi zase pomůžete,
urovnáme to zde spolu,
urovnáme to zde svorně.
KÁČA:
Tady jsem, co chceš mně, Jirko?
Konečně snad se to dozvím!
OVČÁK:
Poslyš tedy, řek´ jsem: pojď jen se mnou,
vyděláš si mnoho peněz.
A teď ti to všechno povím, jak to bude.
Přece víš, že čert sem brzy přijde,
paní kněžnu chtěl by si odnést.
Je to ten, co ošidil tě,
z pekl jak nás dostal chytře.
Teď ho můžeš zase lapnout,
aby zaplatil ti za to.
Podruhé tě neošidí,
budeš-li se ho jen držet.
KÁČA:
Tak budu! Jen ať přijde!
Na záda jemu skočím zase.
Dukáty musí rychle klopit,
zlaté řetězy, ty už nechci,
aby zase za chvíli
v listí se mi proměnily.
OVČÁK:
Já ti povím jak to bude:
tady teď se holka schovej,
to ti říkám ani se hnout.
Čert vletí sem. Tady potom na něho skoč.
Chyť ho!
KÁČA:
Chytím, nepustím se!
Chytím ho hned, nepustím se!
OVČÁK:
Tak už jdi a dej si pozor!
Posaďte se, paní kněžno,
páni ať si taky sednou,
žádný z váse se pohnout nesmí, je to nutno,
ať se stane, co se stane!
Světla musí odsud odnést,
měsíc dost nám svítit bude.
Čert tu bude v malé chvíli;
Já se tady vedle schovám.
KNĚŽNA:
Neodcházej, zůstaň tady!
OVČÁK:
Nebojte se - jak jen přijde
vyběhnu a zastraším ho.
MARBUEL:
Stroj se, kěžno, se mnou půjdeš,
hodina tvá vypršela,
přišel jsem si pro tebe.
OVČÁK:
Uteč, uteč, zle je s tebou!
MARBUEL:
Ty jsi tady?
Nešťastníče,
jak se můžeš opovážit
zdržovat mne? Co jsem řekl?
OVČÁK:
Blázne, o kněžnu mi nejde!
Káča ale v hrozné zlosti,
žes´ ji ošidil sem běží,
chce tě chytit!
MARBUEL:
Jakže, Káča?!
Všechny hrůzy světa,
všechny hrůzy pekla
mohou se mně ukázat tu,
všechny snesu, vše vydržím,
ale Káču, hrome, peklo,
Belzebube, Satanáši,
Káču více na svém krku
míti nechci, kdybych proto
půli pekla ztratit měl.
OVČÁK:
Hahahaha, už je venku!
Bát už se ho nemusíte!
KNĚŽNA:
Zachráněna!
Díky tobě!
Odměnit se chci, jak sluší.
Zůstaneš u mého dvora,
budeš u mne prvním rádcem.
OVČÁK:
Děkuju vám, paní kněžno,
ale někdo pomáhal mi.
Je to Káča, bez ní sotva
byl bych vás moh´ vysvobodit.
KNĚŽNA:
To je ta, co byla v pekle?
Co si žádáš za odměnu?
KÁČA:
Chtěla bych tak nový domek,
náš, ten už je na spadnutí.
A pak ještě -
KNĚŽNA:
Dám ti domek,
nejkrásnější ze všech ve vsi.
K tomu tolik dám ti peněz,
abys mohla dobře žíti.
Ale co si ještě přeješ?
KÁČA:
Ženicha!
Však když mám teďka
dům a peníze, to bude
ženichů se o mne hlásit,
jak bych byla nejkrásnější
holka v celé vesnici!
Teď si budu já vybírat!
SEDLÁCI:
Za tu dobrotu a milost
že jsme svobodni teď všichni,
děkujeme nastokrát!
Pánbůh zaplať vám to všechno,
zachovej vás v stálém zdraví,
za to všichni prosíme.
KNĚŽNA:
Děkuji vám, milí lidé,
chci vám být teď dobrou kněžnou.
Žádný v zemi nemá trpět.
Tady ministr můj první,
s tím teď budu v zemi vládnout,
všem vám dobře povede se.
SEDLÁCI:
Sláva, sláva, milý kmochu!
OVČÁK:
Jářku, braši, ministr jsem,
ale jsem a budu z vás!
SEDLÁCI:
Dobře tak je, zdraví vládli!
KNĚŽNA:
A teď dolů sejděte jen,
ministr můj provodí vás,
hostinu vám vystrojit dám,
buďte hodně veselí!
SEDLÁCI:
Sláva, sláva paní kněžně,
i jejímu ministrovi,
za tu dobrotu a milost
děkujeme nastokrát.
Sláva!
KNĚŽNA:
Jak smutno v zámku - pusté síně,
jež veselostí hlaholily -
teď ticho všude jako v hrobě,
jen ohlas kroků zvučí sálem.
Zde rozkoš vládla - rozkoš smavá -
a řady hostů rozjařených
tu u jejího dlely trůnu.
Jak sen tu život plynul krásně,
sen lásky, blaženosti, štěstí,
když náhle zazněl - jaká hrůza -
hlas věštby, hlas děsný, nelítostný.
Ten ze snění nás vyburcoval
tak náhle - úžas všech se zmocnil,
že peklu propadla já bídná.
Ó, cinkot převržených číší
a bledé tváře vyděšené,
vše prchalo ve zmatku divém.
Já sama zbyla - v propast hříchu,
jež přede mnou teď zela tmavá,
zrak zoufalý se zahleděl.
Mne lítost chvátí - jasně vidím,
jak žila jsem, co hříchů hrozných
se pod rozkoše květy krylo -
však co vše platno - pozdě - pozdě!
Co zbývá mi - jen marná naděj.
Kdo mohl by mne vysvobodit?
Sama jsem - jak úzko je mi - úzko!
KOMORNÁ:
Poroučíte, milostivá kněžno?
KNĚZNA:
Zůstaň zde, já sama se tu děsím,
té věštby vzpomínám.
KOMORNÁ:
Jen utište se,
snad se věštba ani nevyplní.
KNĚŽNA:
Ne, v to nedoufám, vždyť slyšela jsi,
že u správce zlý duch objevil se,
že jej do pekla chtěl mocí odnést,
ovčák jenom vysvobodil správce.
KOMORNÁ:
Tak i vás on vysvobodí, kněžno!
Nebojte se, zachrání vás jistě.
KNĚŽNA:
Bojím se, že jeho moc tu marná,
větší moje vina, mnohem větší;
správce byl jen nástrojem v mých rukou.
Sunce k západu se chýlí,
málo času jen mi zbývá.
Jak se děsím noci dnešní!
Ovčák tady ještě není?
Vždyť hned ráno čtyřma koňma
pro něho jsem poslala.
Ještě nevidíš je v dáli?
KOMORNÁ:
Na silnici hledím stále -
zdá se mi, že v dálce vidím,
v kotoučích jak prach se zvedá,
snad to, kněžno, váš je kočár,
ovčáka snad k zámku vezou.
Jsou to oni, jsou to oni,
poznávám je - jako ptáci
letí vaši bílí oři.
Už jsou tu; když neklamu se,
ovčák v kočáře tam sedí,
ke bráně už zatáčejí.
KNĚŽNA:
Kéž mne může vysvobodit!
Zanechám všech nepravostí,
jiný život povedu.
MARŠÁLEK:
Milosti, ovčák je tady.
KNĚŽNA:
Ať jen vstoupí.
Buď mi vítán.
Víš, proč poslala jsem pro tě,
vysvoboď mne z drápů pekla,
můžeš-li - a ty můžeš;
vždyť jsi správci mému pomoh´.
Odměnu urči sobě,
jakou chceš.
OVČÁK:
Ach, paní kěžno,
kdybych vám to moh´ jen slíbit,
ale věc je tuze těžká.
Jde tu o mne!
Nezlobte se,
ale vy jste mnoho zlého
natropila.
MARŠÁLEK:
Odvážlivý!
KNĚŽNA:
Jen ho nechte.
Vím, že jsem se prohřešila,
v zemi ukrutně jsem vládla,
poddaným že zle se vede.
Ale napravit snad možno,
co jsem tady zavinila.
Spravedlivě dál chci vládnout,
matkou býti lidu svému,
jenom když mne vysvobodíš.
OVČÁK:
Já bych tedy, paní kněžno,
zkusil to, i kdybych sám
pak do pekla měl za vás jít.
Ale napřed musím vědět,
že to bude doopravdy,
co jste nyní povídala.
KNĚŽNA:
Co mám činit, bys mi věřil?
OVČÁK:
Já vám tedy něco povím:
to, co nejvíc nás moří,
robota je zlá to věc. Věřte mi jen.
Na tu u nás pořád sobě naříkáme.
Zrušte robotu a vězte,
vykonáte krásný skutek.
MARŠÁLEK a DVOŘANÉ:
Zrušit robotu, ó hrůzo!
Nemožno.
OVČÁK:
Tam dole, hleďte,
v nádvoří co lidí čeká.
Řeknu proč: ti radost mají,
že vás čert už brzo vezme.
Kdybyste jim ohlásila,
robotu že zrušujete,
uslyšíte jejich jásot.
Ani jediný, ani jediný
nebude vám zlého přát.
Já bych potom odvážil se,
třeba život mě to stálo,
čertu vytrhnout vás z drápů.
KNĚŽNA:
Budiž tedy, jak mi radíš!
Maršálku, můj slyšte rozkaz!
Na balkon vyjděte rychle,
lidu mému zprávu dejte,
robotu že zrušila jsem,
všichni svobodni že budou.
Potom k ministrovi spěšte,
písaře ať s sebou vezme,
listinu hned sestavíme.
MARŠÁLEK:
Slyšte mne a radujte se!
Milostivá kněžna vaše
ohlásit mi přikázala
robota že zrušuje se,
poddanství že nyní konec.
LID:
Sláva kněžně, sláva, sláva!
OVČÁK:
Vidíte, jakou mají radost!
A teď všechno připravíme
k uvítání zlého ducha.
Nepřijde dřív, než se setmí.
Ale zatím, paní kněžno,
mě tu o samotě nechte.
Já to tady zřídím všechno,
potom zase zavolám vás.
Počkejte tu se mnou trochu,
pomozte mi.
U vrátného
čeká žena v selském šatě.
Přivezli ji se mnou ze vsi.
Můžete tam pro ni dojít,
řekněte, že Jirka čeká.
Vy mi zase pomůžete,
urovnáme to zde spolu,
urovnáme to zde svorně.
KÁČA:
Tady jsem, co chceš mně, Jirko?
Konečně snad se to dozvím!
OVČÁK:
Poslyš tedy, řek´ jsem: pojď jen se mnou,
vyděláš si mnoho peněz.
A teď ti to všechno povím, jak to bude.
Přece víš, že čert sem brzy přijde,
paní kněžnu chtěl by si odnést.
Je to ten, co ošidil tě,
z pekl jak nás dostal chytře.
Teď ho můžeš zase lapnout,
aby zaplatil ti za to.
Podruhé tě neošidí,
budeš-li se ho jen držet.
KÁČA:
Tak budu! Jen ať přijde!
Na záda jemu skočím zase.
Dukáty musí rychle klopit,
zlaté řetězy, ty už nechci,
aby zase za chvíli
v listí se mi proměnily.
OVČÁK:
Já ti povím jak to bude:
tady teď se holka schovej,
to ti říkám ani se hnout.
Čert vletí sem. Tady potom na něho skoč.
Chyť ho!
KÁČA:
Chytím, nepustím se!
Chytím ho hned, nepustím se!
OVČÁK:
Tak už jdi a dej si pozor!
Posaďte se, paní kněžno,
páni ať si taky sednou,
žádný z váse se pohnout nesmí, je to nutno,
ať se stane, co se stane!
Světla musí odsud odnést,
měsíc dost nám svítit bude.
Čert tu bude v malé chvíli;
Já se tady vedle schovám.
KNĚŽNA:
Neodcházej, zůstaň tady!
OVČÁK:
Nebojte se - jak jen přijde
vyběhnu a zastraším ho.
MARBUEL:
Stroj se, kěžno, se mnou půjdeš,
hodina tvá vypršela,
přišel jsem si pro tebe.
OVČÁK:
Uteč, uteč, zle je s tebou!
MARBUEL:
Ty jsi tady?
Nešťastníče,
jak se můžeš opovážit
zdržovat mne? Co jsem řekl?
OVČÁK:
Blázne, o kněžnu mi nejde!
Káča ale v hrozné zlosti,
žes´ ji ošidil sem běží,
chce tě chytit!
MARBUEL:
Jakže, Káča?!
Všechny hrůzy světa,
všechny hrůzy pekla
mohou se mně ukázat tu,
všechny snesu, vše vydržím,
ale Káču, hrome, peklo,
Belzebube, Satanáši,
Káču více na svém krku
míti nechci, kdybych proto
půli pekla ztratit měl.
OVČÁK:
Hahahaha, už je venku!
Bát už se ho nemusíte!
KNĚŽNA:
Zachráněna!
Díky tobě!
Odměnit se chci, jak sluší.
Zůstaneš u mého dvora,
budeš u mne prvním rádcem.
OVČÁK:
Děkuju vám, paní kněžno,
ale někdo pomáhal mi.
Je to Káča, bez ní sotva
byl bych vás moh´ vysvobodit.
KNĚŽNA:
To je ta, co byla v pekle?
Co si žádáš za odměnu?
KÁČA:
Chtěla bych tak nový domek,
náš, ten už je na spadnutí.
A pak ještě -
KNĚŽNA:
Dám ti domek,
nejkrásnější ze všech ve vsi.
K tomu tolik dám ti peněz,
abys mohla dobře žíti.
Ale co si ještě přeješ?
KÁČA:
Ženicha!
Však když mám teďka
dům a peníze, to bude
ženichů se o mne hlásit,
jak bych byla nejkrásnější
holka v celé vesnici!
Teď si budu já vybírat!
SEDLÁCI:
Za tu dobrotu a milost
že jsme svobodni teď všichni,
děkujeme nastokrát!
Pánbůh zaplať vám to všechno,
zachovej vás v stálém zdraví,
za to všichni prosíme.
KNĚŽNA:
Děkuji vám, milí lidé,
chci vám být teď dobrou kněžnou.
Žádný v zemi nemá trpět.
Tady ministr můj první,
s tím teď budu v zemi vládnout,
všem vám dobře povede se.
SEDLÁCI:
Sláva, sláva, milý kmochu!
OVČÁK:
Jářku, braši, ministr jsem,
ale jsem a budu z vás!
SEDLÁCI:
Dobře tak je, zdraví vládli!
KNĚŽNA:
A teď dolů sejděte jen,
ministr můj provodí vás,
hostinu vám vystrojit dám,
buďte hodně veselí!
SEDLÁCI:
Sláva, sláva paní kněžně,
i jejímu ministrovi,
za tu dobrotu a milost
děkujeme nastokrát.
Sláva!
最終更新：2014年05月14日 17:34
