1. výstup
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!
PRVNÍ LOVEC:
Vítej nám kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Radostí dnešních vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá luna k nebi vystupuje;
v lese utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!
LOVCI (DRUHÝ SBOR):
Když se honba dokonává,
lovec toho neželí;
osud blahý jemu dává
povždy nové veselí.
Nechť se jiný světem plouží
zle se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.
DRUHÝ LOVEC:
V přátelském jste, bratři, sporu
s námi statně závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.
LOVCI (OBA SBORY):
Spěšme ku králi,
ať nás pochválí,
on lovců řadu
povede k hradu.
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!
2. výstup
LOVCI (OBA SBORY):
Ticho, purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Co as nebohého tíží,
že v tom tone trápení?
JINDŘICH:
Kde jest král?
PRVNÍ LOVEC:
S tebou stál!
JINDŘICH:
Jen krátký čas,
pak zmizel zas!
DRUHÝ LOVEC:
Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles´!
JINDŘICH:
V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!
LOVCI:
Dejte mu rohem zamení!
JINDŘICH a LOVCI:
Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!
JINDŘICH:
Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!
SBOR:
Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ke škodě!
3. výstup
JENÍK:
Smím-li vstoupit
na chvilinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Tě oloupit
o hubinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!
LIDUŠKA:
Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slyšel,
co tě sem pohání,
kdyby teď přišel,
neujdu kázání!
JENÍK:
Nemohu víc srdci bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
ať nám jak chtí zbraňují.
LIDUŠKA:
Slyš, tu někdo přichází,
chraň mne žele!
JENÍK:
Nechci takové zákazy
snášet déle!
LIDUŠKA:
Přijde otec, po všem veta
konec naší lásky jest!
Kdyby vyhnal mne do světa,
jak bych žal ten mohla snést?
JENÍK:
Ať si přijde, ať již po všem
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!
4. výstup
MATĚJ:
Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?
JENÍK:
Já jsem přišel jen se napít...
MATĚJ:
Což tak chutná naše voda?
JENÍK:
Věru velkou žízeň mám!
ANNA:
Zas tě tu s hochem najít mám?
LIDUŠKA:
Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!
MATĚJ:
A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?
LIDUŠKA:
Hned již běžím, jak si přeje...
JENÍK:
Naspěch není, dítě mé!
MATĚJ a ANNA:
Jenom zůstaň, dost času
máme, jak řekl právě sám!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.
MATĚJ a ANNA:
Nuž!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach!
MATĚJ a ANNA:
Proč se Lidka chvěje?
JENÍK a LIDUŠKA:
Běda!
MATĚJ a ANNA:
Aj, co se s vámi děje?
JENÍK a LIDUŠKA:
Nemůžem to déle tajit,
raděj pravdu povíme.
MATĚJ a ANNA:
Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ó, tak přejte lásce naší,
ať se navždy spojíme;
požehnání ať se snáší,
kam své hlavy skloníme!
MATĚJ:
Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.
ANNA:
Nač ty slzy, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!
JENÍK:
Pane otče!
LIDUŠKA:
Drahá matko!
JENÍK a LIDUŠKA:
Skrovnou naděj přece jen!
MATĚJ a ANNA:
Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!
ANNA:
Moje vůle všecko zvrátí,
chuďas chtěl by Lidku mít?
Kdo ji chce svou ženou zváti,
větším pánem musí být!
MATĚJ:
Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
dceři tvé dá zlatohlav!
ANNA:
A ty mlč jen, starý brouku!
Tam je shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty na jinou žeň louku!
Pamatuj si:
na tvé vzdechy nedám nic!
JENÍK a LIDUŠKA:
Mějte s námi slitování,
lásce naší přejte zdar;
nás uvrhne ve zoufání
lásky věrný krutý zmar.
ANNA a MATĚJ:
Rozlučte se bez meškání,
klamný je ten lásky žár;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!
5. výstup
UHLÍŘI:
Zveďme jej sem k Matěji!
MATĚJ:
Cože, jaká návštěva?
ANNA:
Koho nám, Bože, posíláš!
UHLÍŘI:
Zde je dobrý přítel náš!
MATĚJ:
Vítejte nám!
UHLÍŘI:
Chvátáme k vám!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
u nás klesl,
v unavení;
žádaje si
pohoštění.
Já jsem prál:
má přítel Matěj
všeho dosti;
proč by tedy
vzácné hosti
nevítal?
MATĚJ:
To je křik...ba věru k zlosti!
Vítán budiž, vzácný hosti.
UHLÍŘKY:
Dovolte nám vítat pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!
UHLÍŘI:
Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv!
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.
UHLÍŘKY:
Přistupme jen blíže,
vždyť je vlídný, rozmilý!
Ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Jak mu září v jasném svitu
pás ten zdobně kovaný;
hle, ten kabát z aksmitu
zlatem těžce protkaný.
MATĚJ:
Dost již! Pán se poděkuje -
váš křik jej tu obtěžuje.
KRÁL:
Hostiteli milý,
v této pozdní chvíli
přes noc mne tu nech.
MATĚJ:
Velká pro mne pocta -
avšak stav jsem, jméno
ještě nezaslech.
KRÁL:
Stav mám udat a své jméno?
ANNA:
A pak odkud přišel pán?
MATĚJ:
Nepleť se mi v řeči, ženo!
KRÁL:
Matyášem bývám zván.
MATĚJ:
Matyáš anebo Matěj,
to je v Čechách jeden svatej!
Tím více oči mé tě vítají,
neb i mně též Matěj říkají!
KRÁL:
Nuže, to jsme tedy bratři!
MATĚJ:
Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?
KRÁL:
Královský lovec.
ANNA:
Ženat, svoboden, či vdovec?
MATĚJ:
Nač ty řeči? Host náš čeká,
jaké chystáš hody?
ANNA:
Pravda! Jsem tak pomatena...
KRÁL:
Švarná jest to, statná žena!
ANNA:
Ach, pán chválou oplývá...
MATĚJ:
Bodejť! Žert jen z tebe má.
ANNA:
Ach, to vím, však vlídný pán
má být dobře častován.
6. výstup
KRÁL:
Avšak pověz, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?
JENÍK:
Kéž se Lidka na něj hněvá!
Tu zvědavost nelze snést!
MATĚJ:
Dcera má!
KRÁL:
Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!
JENÍK:
Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!
KRÁL:
Hle, violka v lesním skrytu
srdce jímá duši mou.
Zjev ten kouzlí v blahém citu
vzpomínku mi blaženou.
MATĚJ:
Štěstí nese mému bytu
pán ten přítomností svou;
chata moje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.
LIDUŠKA:
V oka jeho vlídném svitu
potlačím již bázeň svou.
Nač se Jeník souží v skrytu?
Ví, že jsem mu souzenou!
JENÍK:
Kéž tam zůstal v lesním skrytu!
Noc ta děsí duši mou!
Zlou věc tuším v hloubi citu,
zřím ji jako zmámenou.
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Štěstí nese tvému bytu
pán ten přítomností svou;
chata tvoje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.
MATĚJ:
Ale nyní, hoste milý...
UHLÍŘKY:
Slyšte! Slyšte!
MATĚJ:
...na malou jen dopřej chvíli...
UHLÍŘI:
Mlčte, mlčte!
MATĚJ:
...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám..
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Vypravuj nám...
MATĚJ:
...jak jsi z cesty...
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
...jak jsi z cesty...
MATĚJ:
...zabloudil zde v naše klesty?
UHLÍŘI:
Teď to zvíme!
UHLÍŘKY:
Radost mám!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Příhodu svou poví nám!
KRÁL:
Vesele s králem
hnal jsem se cvalem
v doubraví zeleném
za statným jelenem.
Vždy dál a dál
jelen utíkal,
v děsnější houští
divě se hnal...
Se strmé skály
skok nenadálý
spásu mu přál.
Jelen zmizel! Mne obestírá
všude němá pustota;
zevšad teskným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně rohu svého zvuky
volám toužně v širý les.
Všude ticho - pustý kraj zpět
planou ozvěnou mi nes.
Zas dál kráčím doubravinou
pot se válí po čele,
tu vás potkám - strasti minou
neb jsem našel - přátele!
MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:
Srdce s tebou rozdělíme,
rač se s námi veselit.
U nás po tak trudném lovu
milý tobě kyne klid!
MATĚJ:
Ale král? Kde ten?
KRÁL:
Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.
MATĚJ:
Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu na pomoc!
KRÁL:
Jen co mine dnešní noc,
hned se vydám na cestu
královskému ku městu.
7. výstup:
ANNA:
Doušek vína k této zvěřině
račte přijmout z chudé kuchyně
vzácný hosti můj!
MATĚJ:
Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.
KRÁL:
Z lovu mám již dobré chuti
bez okolků vezmu rád.
MATĚJ:
Aj výborně! Nu rač si brát.
ANNA:
Ochutnejte!
KRÁL:
Díky mějte!
MATĚJ:
Posluž pánu, aby neřek,
že zde málo nutíme!
UHLÍŘKY:
Pán ten není vyběráček:
v naší stravě sobě libuje!
UHLÍŘI:
Od stolu dál. Tam nesmíte.
Chovat se tak...Kam myslíte?
Špatné věru máte,
špatné cviky!
UHLÍŘKY:
Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?
UHLÍŘI:
Hosta obtěžovat!
UHLÍŘKY:
Na nás pokřikovat!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Špatný mrav!
KRÁL:
Budiž hospodyni
všecka chvála,
že mě tak slavně
častovala!
ANNA a MATĚJ:
Velká pro nás čest!
KRÁL:
Jaký zvuk to jest?
SBOR:
Vít náš jde tudy,
píská si v dudy.
KRÁL:
Zavolejte ho sem!
MATĚJ a ANNA:
Hned jej přivedem.
8. výstup
SBOR:
Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!
9. výstup
MATĚJ:
Zpátky! To se nesluší.
To nám pána vyruší.
KRÁL:
Nuž tedy dnes
přejte nám ples!
SBOR:
Nuž tedy dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!
JENÍK:
Bolem se mi srdce ouží,
nelze zřít mi v tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!
LIDUŠKA:
Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
k tobě, hochu, srdce touží,
v lásce své mne zachovej!
KRÁL:
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance živý rej!
MATĚJ a ANNA:
Ať tu každý v kole krouží,
nám se pane nevysměj!
Dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej!
SBOR:
Ó, jak v těle krev mi krouží,
pustím-li se v tance rej.
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci se teď každý měj!
MATĚJ:
Dudák děvče měl...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...pro ni láskou mřel.
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
Celý den pískal si,
kam přišel, dudal si.
SBOR:
Dum dudy dum!
MATĚJ:
Dudáčku náš,
jakou to hráš?
Jen hezky vesele
připij nám z korbele!
Děvčat máš všude dosti
jak zrnek na jalovci.
ANNA:
Netočte se pomalu,
chcete-li mít pochvalu!
SBOR:
Cupy cup!
MATĚJ:
U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!
SBOR:
Dupy dup!
MATĚJ:
V noci nic nespal...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...jenom si dudal...
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
Jdi, dudáku, dál...
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
...jiné děvče chval!
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
Já už mám jiného
hocha upřímného!
SBOR:
Dudy dum!
Slyšte, zvoní klekání!
ANNA:
Svatý otec poustevník
volá nás:
k modlitbě a spánku
že je čas!
SBOR:
Půjdeme spat.
MATĚJ:
Než své vyhledám lože,
poklekněme k zemi níž!
Ó, kéž v lásce, milý Bože,
prosby naše vyslyšíš!
VŠICHNI:
Hospodine na výsosti,
ve všem vůle tvá se staň!
Kraj náš přijmi do milosti,
všecky věrné Čechy chraň!
MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:
Dobrou noc!
OSTATNÍ:
Dobrou noc!
1. výstup
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Oddechu přejte veselé píli,
soumrak již bludný kroky nám mýlí!
Předčasně končí noc naše plesy,
zatrubte hlučně v utichlé lesy:
Halo! Halo!
PRVNÍ LOVEC:
Vítej nám kouzel tajemná chvíle,
noci, rač blahých snů nám dopřáti!
Radostí dnešních vzpomíky milé
ve snu ať nám se zase navrátí!
Halo! Halo!
LOVCI (PRVNÍ SBOR):
Ejhle, tam z klínu doubravy temné
zardělá luna k nebi vystupuje;
v lese utichlém ohlasy jemné
lesního rohu zvuk vyluzuje!
Halo! Halo!
LOVCI (DRUHÝ SBOR):
Když se honba dokonává,
lovec toho neželí;
osud blahý jemu dává
povždy nové veselí.
Nechť se jiný světem plouží
zle se vleče životem,
lovec nikdy se nesouží
světa mrzkým klopotem.
DRUHÝ LOVEC:
V přátelském jste, bratři, sporu
s námi statně závodili;
spojenému kyne sboru
odpočinek v hradu milý.
LOVCI (OBA SBORY):
Spěšme ku králi,
ať nás pochválí,
on lovců řadu
povede k hradu.
Tam se víno v číši pění,
milenky tam vonné rtíky
v horoucím nám políbení
za lov šťastný vzdají díky!
2. výstup
LOVCI (OBA SBORY):
Ticho, purkrabí se blíží
zabrán v dumné mlčení.
Co as nebohého tíží,
že v tom tone trápení?
JINDŘICH:
Kde jest král?
PRVNÍ LOVEC:
S tebou stál!
JINDŘICH:
Jen krátký čas,
pak zmizel zas!
DRUHÝ LOVEC:
Kupředu, jakoby křídla měl,
jelena stíhati jej jsem zřel,
vždy dál a dál
jsem za ním hnal,
až unavem jsem kles´!
JINDŘICH:
V lese zabloudil kdes!
Dejte mu rohem znamení!
LOVCI:
Dejte mu rohem zamení!
JINDŘICH a LOVCI:
Umírá v dáli troubení,
nebudíc spasnou ozvěnu!
JINDŘICH:
Hojnou vyplatím odměnu
tomu, kdo krále zachrání!
SBOR:
Bázeň nás k předu pohání,
aby snad v této nehodě
nepřišel král náš ke škodě!
3. výstup
JENÍK:
Smím-li vstoupit
na chvilinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Tě oloupit
o hubinku?
LIDUŠKA:
Ne, ne, ne!
JENÍK:
Srdce touží
po tvém celování;
ach, jak souží
mne tvé upejpání!
LIDUŠKA:
Není to zrada,
že se ti vyhýbám;
ač bych tak ráda,
přec tebe nezlíbám.
Otec můj slyšel,
co tě sem pohání,
kdyby teď přišel,
neujdu kázání!
JENÍK:
Nemohu víc srdci bránit,
vždyť tě vroucně miluji;
nemohu se tebe stranit,
ať nám jak chtí zbraňují.
LIDUŠKA:
Slyš, tu někdo přichází,
chraň mne žele!
JENÍK:
Nechci takové zákazy
snášet déle!
LIDUŠKA:
Přijde otec, po všem veta
konec naší lásky jest!
Kdyby vyhnal mne do světa,
jak bych žal ten mohla snést?
JENÍK:
Ať si přijde, ať již po všem
u rodičů tvojich jest:
však nás do širého světa
přemnoho povede cest!
4. výstup
MATĚJ:
Aj, aj! Jaká to náhoda
přivedla panáčka k nám?
JENÍK:
Já jsem přišel jen se napít...
MATĚJ:
Což tak chutná naše voda?
JENÍK:
Věru velkou žízeň mám!
ANNA:
Zas tě tu s hochem najít mám?
LIDUŠKA:
Ó jen věřte, velkou žízeň
chtěl zde u nás ukojit!
MATĚJ:
A tu vekou, hroznou trýzeň
ty jen můžeš spokojit?
LIDUŠKA:
Hned již běžím, jak si přeje...
JENÍK:
Naspěch není, dítě mé!
MATĚJ a ANNA:
Jenom zůstaň, dost času
máme, jak řekl právě sám!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach, již vidím, zle je, zle je!
Výmluva ta škodí nám.
MATĚJ a ANNA:
Nuž!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ach!
MATĚJ a ANNA:
Proč se Lidka chvěje?
JENÍK a LIDUŠKA:
Běda!
MATĚJ a ANNA:
Aj, co se s vámi děje?
JENÍK a LIDUŠKA:
Nemůžem to déle tajit,
raděj pravdu povíme.
MATĚJ a ANNA:
Tu snad není těžko najít,
my již všecko tušíme!
JENÍK a LIDUŠKA:
Ó, tak přejte lásce naší,
ať se navždy spojíme;
požehnání ať se snáší,
kam své hlavy skloníme!
MATĚJ:
Hleďme, hleďme, jaké spěchy!
Na vdavky máš času dost.
ANNA:
Nač ty slzy, nač ty vzdechy?
Ty bys nám byl hořký host!
JENÍK:
Pane otče!
LIDUŠKA:
Drahá matko!
JENÍK a LIDUŠKA:
Skrovnou naděj přece jen!
MATĚJ a ANNA:
Ach, to známe. Trvá krátko
mladé lásky klamný sen!
ANNA:
Moje vůle všecko zvrátí,
chuďas chtěl by Lidku mít?
Kdo ji chce svou ženou zváti,
větším pánem musí být!
MATĚJ:
Hleďme na tu hrdopýšku,
sprostým jest jí vlastní stav!
Král snad přijde v naši chýšku
dceři tvé dá zlatohlav!
ANNA:
A ty mlč jen, starý brouku!
Tam je shoda,
kde je dcera matky víc!
A ty na jinou žeň louku!
Pamatuj si:
na tvé vzdechy nedám nic!
JENÍK a LIDUŠKA:
Mějte s námi slitování,
lásce naší přejte zdar;
nás uvrhne ve zoufání
lásky věrný krutý zmar.
ANNA a MATĚJ:
Rozlučte se bez meškání,
klamný je ten lásky žár;
podrobte se bez reptání,
nebude z vás nikdy pár!
5. výstup
UHLÍŘI:
Zveďme jej sem k Matěji!
MATĚJ:
Cože, jaká návštěva?
ANNA:
Koho nám, Bože, posíláš!
UHLÍŘI:
Zde je dobrý přítel náš!
MATĚJ:
Vítejte nám!
UHLÍŘI:
Chvátáme k vám!
Vzácný ten pán
lesem bloudil;
u nás klesl,
v unavení;
žádaje si
pohoštění.
Já jsem prál:
má přítel Matěj
všeho dosti;
proč by tedy
vzácné hosti
nevítal?
MATĚJ:
To je křik...ba věru k zlosti!
Vítán budiž, vzácný hosti.
UHLÍŘKY:
Dovolte nám vítat pána,
jejž jste v lese nalezli;
byla nám již zpráva dána,
že ho potkal osud zlý!
UHLÍŘI:
Aj, vizte jej v našem středu;
jak se blyští jeho háv!
Pán se jeví v každém hledu,
ušlechtilý jeho mrav.
UHLÍŘKY:
Přistupme jen blíže,
vždyť je vlídný, rozmilý!
Ach, snad ani kníže
není jak on ztepilý.
Jak mu září v jasném svitu
pás ten zdobně kovaný;
hle, ten kabát z aksmitu
zlatem těžce protkaný.
MATĚJ:
Dost již! Pán se poděkuje -
váš křik jej tu obtěžuje.
KRÁL:
Hostiteli milý,
v této pozdní chvíli
přes noc mne tu nech.
MATĚJ:
Velká pro mne pocta -
avšak stav jsem, jméno
ještě nezaslech.
KRÁL:
Stav mám udat a své jméno?
ANNA:
A pak odkud přišel pán?
MATĚJ:
Nepleť se mi v řeči, ženo!
KRÁL:
Matyášem bývám zván.
MATĚJ:
Matyáš anebo Matěj,
to je v Čechách jeden svatej!
Tím více oči mé tě vítají,
neb i mně též Matěj říkají!
KRÁL:
Nuže, to jsme tedy bratři!
MATĚJ:
Na jmenovce jak se patří!
A tvůj stav?
KRÁL:
Královský lovec.
ANNA:
Ženat, svoboden, či vdovec?
MATĚJ:
Nač ty řeči? Host náš čeká,
jaké chystáš hody?
ANNA:
Pravda! Jsem tak pomatena...
KRÁL:
Švarná jest to, statná žena!
ANNA:
Ach, pán chválou oplývá...
MATĚJ:
Bodejť! Žert jen z tebe má.
ANNA:
Ach, to vím, však vlídný pán
má být dobře častován.
6. výstup
KRÁL:
Avšak pověz, tato děva
zdaliž vaše dcera jest?
JENÍK:
Kéž se Lidka na něj hněvá!
Tu zvědavost nelze snést!
MATĚJ:
Dcera má!
KRÁL:
Vzor spanilosti
světu skrývá tento les!
JENÍK:
Sotva ubráním se zlosti,
abych hněv svůj neprones!
KRÁL:
Hle, violka v lesním skrytu
srdce jímá duši mou.
Zjev ten kouzlí v blahém citu
vzpomínku mi blaženou.
MATĚJ:
Štěstí nese mému bytu
pán ten přítomností svou;
chata moje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.
LIDUŠKA:
V oka jeho vlídném svitu
potlačím již bázeň svou.
Nač se Jeník souží v skrytu?
Ví, že jsem mu souzenou!
JENÍK:
Kéž tam zůstal v lesním skrytu!
Noc ta děsí duši mou!
Zlou věc tuším v hloubi citu,
zřím ji jako zmámenou.
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Štěstí nese tvému bytu
pán ten přítomností svou;
chata tvoje v lesním skrytu
dá mu spásu touženou.
MATĚJ:
Ale nyní, hoste milý...
UHLÍŘKY:
Slyšte! Slyšte!
MATĚJ:
...na malou jen dopřej chvíli...
UHLÍŘI:
Mlčte, mlčte!
MATĚJ:
...svou mně milou společnost!
Vypravuj nám..
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
Vypravuj nám...
MATĚJ:
...jak jsi z cesty...
UHLÍŘI, UHLÍŘKY:
...jak jsi z cesty...
MATĚJ:
...zabloudil zde v naše klesty?
UHLÍŘI:
Teď to zvíme!
UHLÍŘKY:
Radost mám!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Příhodu svou poví nám!
KRÁL:
Vesele s králem
hnal jsem se cvalem
v doubraví zeleném
za statným jelenem.
Vždy dál a dál
jelen utíkal,
v děsnější houští
divě se hnal...
Se strmé skály
skok nenadálý
spásu mu přál.
Jelen zmizel! Mne obestírá
všude němá pustota;
zevšad teskným zrakem zírá
na mne mrtvá samota.
Marně rohu svého zvuky
volám toužně v širý les.
Všude ticho - pustý kraj zpět
planou ozvěnou mi nes.
Zas dál kráčím doubravinou
pot se válí po čele,
tu vás potkám - strasti minou
neb jsem našel - přátele!
MATĚJ, LIDUŠKA a SBOR:
Srdce s tebou rozdělíme,
rač se s námi veselit.
U nás po tak trudném lovu
milý tobě kyne klid!
MATĚJ:
Ale král? Kde ten?
KRÁL:
Jistě jest spasen!
Našel snad již svoje druhy.
MATĚJ:
Pohřeší-li svého sluhy,
přispěje mu na pomoc!
KRÁL:
Jen co mine dnešní noc,
hned se vydám na cestu
královskému ku městu.
7. výstup:
ANNA:
Doušek vína k této zvěřině
račte přijmout z chudé kuchyně
vzácný hosti můj!
MATĚJ:
Chutě, chutě, nelenuj.
Jako doma, Matěji.
KRÁL:
Z lovu mám již dobré chuti
bez okolků vezmu rád.
MATĚJ:
Aj výborně! Nu rač si brát.
ANNA:
Ochutnejte!
KRÁL:
Díky mějte!
MATĚJ:
Posluž pánu, aby neřek,
že zde málo nutíme!
UHLÍŘKY:
Pán ten není vyběráček:
v naší stravě sobě libuje!
UHLÍŘI:
Od stolu dál. Tam nesmíte.
Chovat se tak...Kam myslíte?
Špatné věru máte,
špatné cviky!
UHLÍŘKY:
Proč nás nenecháte?
Nač ty křiky?
UHLÍŘI:
Hosta obtěžovat!
UHLÍŘKY:
Na nás pokřikovat!
UHLÍŘI a UHLÍŘKY:
Špatný mrav!
KRÁL:
Budiž hospodyni
všecka chvála,
že mě tak slavně
častovala!
ANNA a MATĚJ:
Velká pro nás čest!
KRÁL:
Jaký zvuk to jest?
SBOR:
Vít náš jde tudy,
píská si v dudy.
KRÁL:
Zavolejte ho sem!
MATĚJ a ANNA:
Hned jej přivedem.
8. výstup
SBOR:
Vesele,
přátelé!
Hudba nás volá
k tanci do kola!
9. výstup
MATĚJ:
Zpátky! To se nesluší.
To nám pána vyruší.
KRÁL:
Nuž tedy dnes
přejte nám ples!
SBOR:
Nuž tedy dnes
přejte nám ples!
Pán ať si poskočí,
s námi se zatočí
v hlučném kole!
JENÍK:
Bolem se mi srdce ouží,
nelze zřít mi v tance rej!
Pro niž srdce mé se souží,
dívko, zde se dobře měj!
LIDUŠKA:
Mně žalostí srdce ouží
dnešních hodů divý rej;
k tobě, hochu, srdce touží,
v lásce své mne zachovej!
KRÁL:
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci teď se každý měj!
s lidem tím mé srdce touží
dát se v tance živý rej!
MATĚJ a ANNA:
Ať tu každý v kole krouží,
nám se pane nevysměj!
Dokud nohy staré slouží,
vábí mne vždy tance rej!
SBOR:
Ó, jak v těle krev mi krouží,
pustím-li se v tance rej.
Zapuďme, co srdce souží,
k tanci se teď každý měj!
MATĚJ:
Dudák děvče měl...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...pro ni láskou mřel.
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
Celý den pískal si,
kam přišel, dudal si.
SBOR:
Dum dudy dum!
MATĚJ:
Dudáčku náš,
jakou to hráš?
Jen hezky vesele
připij nám z korbele!
Děvčat máš všude dosti
jak zrnek na jalovci.
ANNA:
Netočte se pomalu,
chcete-li mít pochvalu!
SBOR:
Cupy cup!
MATĚJ:
U nás, pane můj drahý,
jde to vzhůru s podlahy!
SBOR:
Dupy dup!
MATĚJ:
V noci nic nespal...
SBOR:
Dudy dum!
MATĚJ:
...jenom si dudal...
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
Jdi, dudáku, dál...
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
...jiné děvče chval!
SBOR:
Dudy dum!
ANNA:
Já už mám jiného
hocha upřímného!
SBOR:
Dudy dum!
Slyšte, zvoní klekání!
ANNA:
Svatý otec poustevník
volá nás:
k modlitbě a spánku
že je čas!
SBOR:
Půjdeme spat.
MATĚJ:
Než své vyhledám lože,
poklekněme k zemi níž!
Ó, kéž v lásce, milý Bože,
prosby naše vyslyšíš!
VŠICHNI:
Hospodine na výsosti,
ve všem vůle tvá se staň!
Kraj náš přijmi do milosti,
všecky věrné Čechy chraň!
MATĚJ, ANNA, KRÁL, LIDUŠKA:
Dobrou noc!
OSTATNÍ:
Dobrou noc!
最終更新：2014年05月14日 17:35
