JEDNÁNÍ TŘETÍ
(Palouk na pokraji jezera, jako poprvé. Chýlí se k večeru, obloha je pod mrakem, ale později zaplanou červánky a konečně nastane měsíční noc. Rusalka sedí nad jezerem. Všecka je bílá a bledá)
RUSALKA
Necitelná vodní moci,
stáhlas mne zas v hlubinu
proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach, nezhynu?
Mladosti své pozbavena,
bez radosti sester svých,
pro svou lásku odsouzena
teskním v proudech studených.
Ztrativši svůj půvab sladký,
miláčkem svým prokleta,
marně toužím k sestrám zpátky,
marně toužím do světa.
Kde jste, kouzla letních nocí
nad kalichy leknínů?
Proč v tom chladu bez pomoci
nezhynu, ach nezhynu?
JEŽIBABA
(vyjde z chalupy)
Aj, aj? Už jsi se navrátila!
No, tos tam dlouho nepobyla!
A jak máš bledé tvářičky,
a jak tu truchlíš o samotě!
Což nechutnaly hubičky
a lidské lože nehřálo tĕ?
RUSALKA
Ach, běda, běda, tetko rozmilá,
vše zradilo mne, vše jsem ztratila!
JEŽIBABA
Krátké bylo milování,
dlouhé bude naříkání,
po hubičkách mužských úst
nekonečný, věčný půst!
Člověk je člověk, živlů vyvrhel,
z kořenů zemĕ dávno vyvrácen,
běda, kdo jeho lásku poznat chtěl,
jeho kdo zradou je ted’ zatracen!
RUSALKA
Tetko má moudrá, tetko, rci,
není mi, není pomoci?
JEŽIBABA
Miláček tĕ zavrh', přestal tě mít rád
a ted’ Ježibaba má zas pomáhat?
Po záletech světských, dcerko rozmilá,
bys ted’ k sestrám ráda se zas vrátila?
Inu, mám já radu, dobrou radu mám
ale poslechneš-li, ví to rarach sám!
Lidskou krví musíš smýti
živlů prokletí
za lásku, již chtělas míti
v lidském objetí!
Budeš zas, číms byla prve,
než tĕ zklamal svět
ale horkem lidské krve
lze jen ozdravět.
Opustí tě všechna muka,
budeš št'astna hned,
zahubí-li tvoje ruka
toho, jenž tě oklamal,
toho, jenž tě sved!
RUSALKA
(zděšena)
Ježibabo, běda, co to chceš?
JEŽIBABA
(podává jí nůž ze záňadří)
Ten vezmi nůž a slib, že poslechneš!
RUSALKA
(zahodí nůž do jezera)
Jde z tebe hrůza, nech mne, nech!
Chci věčně trpět v úzkostech,
chci věčně cítit kletbu svou,
svou celou lásku zhrzenou,
svou beznaděj chci všechnu zřít
leč on, on musí št'asten být!
JEŽIBABA
(rozchechtá se)
V lidský život potměšilý
touha tvá tĕ vábila
a ted’ nemáš tolik síly,
bys krev lidskou prolila?
Člověk je člověkem teprve,
v cizí krev ruku když stopil,
zbrocen když vášní do krve
bližního krví se opil.
Pak žes chtěla člověkem být
a člověka vášní omámit?
Prázdná ty vodní bublinečko,
měsíční bledá zahalečko!
Jdi, trp, trp si z věků do věků
a seschni touhou po svém člověku!
(Odbelhá se do chalupy)
RUSALKA
Vyrvána životu,
v hlubokou samotu
bez družek, bez sester mám se brát
miláčku, vím to, vím,
nikdy víc tĕ nespatřím,
ó běda, běda nastokrát!
(Ponoří se do jezera)
RUSALKY
(pod vodou)
Odešla jsi do světa,
uprchla jsi našim hrám
sestřičko ty prokletá,
nesestupuj k nám!
V naše tance nesmí sem,
koho člověk objal již,
rozprchnem se, rozprchnem,
jak se přiblížíš!
Z tvého smutku vane strach
v radostný náš hravý rej,
s bludičkami v bažinách
za nocí si hrej!
Lákej lidi svitem svým,
na rozcestích těkej ted',
světýlkem svým modravým
do hrobu jim svět’!
Na hrobech a rozcestích
jiných sester najdeš rej,
v reje vodních sester svých
už se nevracej!
(Ticho. Na západě rudnou červánky)
HAJNÝ
(přivádí Kuchtíka)
Že se bojíš? Třesky, plesky,
však tu jiní bývávali!
Zaklepej a pověz hezky,
co ti doma přikázali:
Princ že nosí těžkou dumu,
že se poplet' na rozumu,
jakás pekla stvůra klatá
že k nám přišla do hradu,
a že prosí stará Háta
Ježibabu o radu!
KUCHTÍK
(se vzpouzí)
Mně už chromne noha,
vlčí mlhu mám
pro živého Boha,
strýčku, jdi tam sám!
HAJNÝ
Kolikrát jsem tudy šel,
temno leckdy bývalo již
tys mi čistý strašpytel,
že se staré babky bojíš!
KUCHTÍK
Ondy, když jsi u nás byl,
sáms mne, strýčku, postrašil,
nediv se ted’, milý brachu,
že mám v lese plno strachu!
HAJNÝ
Řeči sem, řeči tam
to tak někdy přidávám!
Ale ted’ honem hled’
vyzvěděti odpověd'!
Vzmuž se, hej, zaklepej,
na radu se babky ptej!
KUCHTÍK
Já bych jistě brebtal,
jakou úzkost mám
abys tedy zeptal
se jí na te sám!
HAJNÝ
Styděl bych se, styděl,
být já otcem tvým!
Ale abys viděl,
že se nebojím!
Ježibabo! Hola hola!
JEŽIBABA
(vyjde z chalupy)
Kdo te hlučí? Kdo te volá?
(kuchtík se skrývá za Hajného)
HAJNÝ
Stará Háta k tobě posílá,
abys, Ježibabo, radila!
JEŽIBABA
Za tu radu, za rozumu špetku,
tohle vyžle posílá mi k snědku?
(Sáhne na kuchtíka)
Jen co vykrmí se, chudinka,
bude z něho pěkná pečínka!
KUCHTÍK
(zoufale se brání)
Pust’ mne! Pust’ mne!
Pust’ mne z těchto míst!
Strýčku, strýčku, ona mne chce sníst!
JEŽIBABA
(chechtá se)
Ha, ha, ha, ha,
ha, ty malý zmetku,
hloupé stvoření,
te bych měla k snědku
čistou pečeni!
Pro peklo at’ roste
prokletý rod váš!
A ted’ pověz honem,
co mi říci máš!
KUCHTÍK
(s úzkostí)
Náš Princ těžce stůně, převelice,
uhranula srdce jeho jakás kouzelnice!
Přivez si ji na hrad, vše jí dal,
jako vlastní život sám ji miloval.
Jeho ženou byla by se stala
ale krásná kouzelnice svatby nedočkala.
Prince když už zmátla docela,
nevěrná ta kouzelnice zmizela.
Celý hrad je kouzlem zmámen podnes
d'ábel sám tu kouzelnici do pekla si odnes’!
VODNÍK
(vynoří se rázem z jezera)
Kdo že ji odnes'?
Koho že zradila?
Prokleté plémě,
jež vás sem posílá,
tvorové bídní,
on sám ji zradil,
uvrh' ji v prokletí!
HAJNÝ
(o překot utíká)
Hastrman! Hastrman!
KUCHTÍK
(utíká za ním)
Strýčku! Strýčku! Proboha, strýčku!
VODNÍK
(příšerným hlasem)
Pomstím se, pomstím, kam říš má dosahá!
JEŽIBABA
Ha, ha, ha, ha! Ha, ha, ha, ha!
(Odbelhá se do chalupy. Zatím zhasly již červánky na západě, setmělo se a záhy vyjde měsíc. Na palouku sbíhají se lesní žínky)
PRVNÍ LESNÍ ŽÍNKA
(tančíc)
Mám, zlaté vlásky mám,
svatojánské mušky slétají se k nim,
ruka moje bílá vlásky rozpustila,
měsíček je češe svitem stříbrným.
DRUHÁ ŽÍNKA
(tančíc)
Mám, bílé nožky mám,
proběhla jsem palouk celičký,
proběhla jsem basa, umyla je rosa,
měsíček je obul v zlaté střevíčky.
TŘETÍ ŽÍNKA
(tančí spolu s ostatními)
Mám, krásné tílko mám,
na palouku v noci svítí jeho vděk,
kudy běžím, všudy moje bílé údy
do stříbra a zlata šatí měsíček.
LESNÍ ŽÍNKY
Do kola, sestříčky, do kola,
v lehounký noční vánek!
Za chvíli z rákosí zavolá
zelený hastrmánek!
(Vidouce Vodníka)
Už tu je, už tu je, už si sítě spravuje!
(Tančíce kolem něho)
Hastrmánku, heja hej,
honem si nás nachytej!
Kterou chytíš, mužíčku,
dá ti pěknou hubičku.
Ale žena, hahaha,
hastrmánku, hahaha,
za uši ti vytahá!
VODNÍK
(smutně)
Nelaškujte plaše,
děti zlatovlasé
rodná voda naše
lidským rmutem zkalila se.
LESNÍ ŽÍNKY
(stanou)
Cože nám ruší veselý rej?
Povídej!, mužíčku, povídej!
VODNÍK
Hluboko na dnĕ sténá,
sestrami zavržená,
ubohá Rusalka bledá!
Běda! Ó běda! Ó běda!
(Ponoří se do jezera. Měsíc zajde v mraky)
PRVNÍ LESNÍ ŽÍNKA
Cítím slzu ve zraku,
chlad mne náhle ovál.
DRUHÁ ŽÍNKA
Do šedivých oblaků
měsíček se schoval.
TŘETÍ ŽÍNKA
Tma se tiskne v skráně mé,
sestry, sestry, prchněme!
(Rozprchnou se)
PRINC
(vyběhne pomaten z lesa)
Bílá moje lani! Bílá moje lani!
Pohádko! Němý přelude!
Mému naříkání, spěchu bez ustání
konec už nikdy nebude?
Ode dne ke dni touhou štván
hledám tĕ v lesích udýchán,
noc-li se blíží, tuším tĕ v ní,
chytám tĕ v mlze měsíční,
hledám tĕ širé po zemi
pohádko, pohádko, vrat’ se mi!
(Zastaví se)
Tady to bylo! Mluvte, němé lesy!
Vidino sladká, milenko má, kde jsi?
Bílá moje lani! Kde jsi?
Při všem, co v mrtvém srdci mám,
nebe i zemi zaklínám,
zaklínám Boha i běsy
ozvi se, ozvi, kde jsi!
Milenko má!
(Měsíc vyjde z mraků)
RUSALKA
(zjeví se v měsíčním svitu nad jezerem)
Miláčku, znáš mne, znáš?
Miláčku, ještě vzpomínáš?
PRINC
(užasne)
Mrtva-lis dávno, znič mne vráz!
Živa-lis ještě, spas mne, spas!
RUSALKA
Živa ni mrtva, žena ni víla,
prokleta bloudím mátohou!
Marně jsem chvíli v loktech tvých snila
ubohou lásku, lásku svou
milenkou tvojí kdysi jsem byla,
ale ted’ jsem jen smrtí tvou!
PRINC
Bez tebe nikde nelze žít
můžeš mi, můžeš odpustit?
RUSALKA
Proč volal jsi mne v náruč svou,
proč ústa tvoje lhala?
Ted’ měsíční jsem vidinou
v tvá muka neskonalá.
Ted’ tebe šálím v nočních tmách,
je zneuděn můj klín
a s bludičkami na vodách
tě svedu do hlubin.
Tys hledal vášeň, vím to, vím,
již já jsem neměla
a ted'-li tĕ políbím, jsi ztracen docela.
PRINC
(potácí se k ní)
Líbej mne, líbej, mír mi přej,
nechci se vrátit ve světa rej,
do smrti třeba mne ulíbej!
RUSALKA
A tys mi, hochu můj, tolik dal
proč jsi mne, hochu můj, oklamal?
Zda to víš, hochu, zda to víš,
z loktů mých že se nevrátíš,
že zkázou to v loktech mých zaplatíš?
PRINC
Všechno chci ti, všechno chci ti dát
líbej mne, líbej, mír mi přej!
Nechci se vrátit, zemru rád,
líbej mne, líbej, mír mi přej,
nemyslím, nemyslím na návrat!
RUSALKA
(jej obejme a líbá)
Láska má zmrazí všechen cit
musím tĕ, musím zahubit,
musím tĕ v lednou náruč vzít!
PRINC
Líbej mne, líbej, mír mi přej!
Polibky tvoje hřích můj posvětí
umírám št’asten ve tvém objetí!
(Zemře)
VODNÍK
(hluboko pod vodou)
Nadarmo v loktech zemře ti,
marny jsou všechny oběti,
ubohá Rusalko bledá!
Běda! Běda! Běda!
RUSALKA
(políbí naposled mrtvého Prince)
Za tvou lásku, za tu krásu tvou,
za tvou lidskou vášeň nestálou,
za všechno, čím klet jest osud můj
lidská duše, Bůh tĕ pomiluj!
(Ponoří se do jezer).
