JEDNÁNÍ DRUHÉ
(Sad na zámku princově. V pozadí sloupořadí a slavnostní síň hodovní. V popředí pod starými stromy rybník. Odpoledně chýlí se zvolna k večeru a pak v noc)
HAJNÝ
(přichází s Kuchtíkem)
Jářku, jářku, klouče milé,
dopověz, dopověz,
jakáže to kratochvíle
na zámku se strojí dnes?
To je hostí na síni,
to je práce v kuchyni,
na stolích a na policích
podivného náčiní!
KUCHTÍK
Máme ti ted’ sháňku,
milý strýče Vaňku,
do večera od svítání
neustanem v práci ani!
Pomysli si, pomysli si,
zdas to, strýčku, slyšel kdysi:
Princ ti našel v lese
divné stvoření
a s ním, podivme se,
snad se ožení!
Našel prý ji v lesích tvých,
ve tvých lesích hlubokých
ale at’ ji vzal, kde vzal,
já bych se jí, strýčku, bál!
Holka je ti němá,
kapky krve nemá,
chodí jako vyjevená
to by byla čistá žena!
HAJNÝ
Je to pravda vskutku,
co se mluví všude?
Můj ty milý smutku,
už to takhle bude!
At’ nás Pánbůh chrání,
myslivec jsem starý,
že v tom milování
vězí divné čáry!
U nás v lese straší
šlakovité moci,
lesem divní braši
chodí o půlnoci.
Je-li v těle duše slabá,
uhrane ji Ježibaba,
pode hrází tuze snadno
hastrman tĕ stáhne na dno.
A kdo vidí lesní žínky
bez košilky, bez sukýnky,
omámí ho lásky chtíč
Pánbůh s námi a zlé pryč!
KUCHTÍK
(s úzkosti)
Strýčku, já se bojím!
HAJNÝ
Inu, není div,
Pánbůh hříchům tvojím
budiž milostiv!
KUCHTÍK
Náš Princ vždy tak švarný byl,
kterak se ted' proměnil!
Není, jaký býval, není,
bloudí jako omámen,
stará Háta na modlení
dává za něj den co den.
A pan farář, jak to slyšel,
varovat ti Prince přišel,
ale Princ ne a ne.
Holka prý tu zůstane!
HAJNÝ
Proto jsou tu hosté již!
Proto se tak prázdní spíž!
Proto jsem honem vlek'
plno zvěře na zámek!
KUCHTÍK
Naštěstí, jak zdá se,
nemělo to být,
všechno může zase
jiná pokazit!
Stará Háta vypráví,
jak prý je Princ vrtkavý,
už prý jeho láska mizí,
jinou prý zas v mysli má,
po jakési Kněžně cizí
hází prý už očima!
HAJNÝ
Pánbůh dej, Pánbůh dej,
ve zdraví ho zachovej!
Já být Princem, bez okolků
vyhnal bych tu cizí holku,
než mne v peklo zamotá,
at’ se klidí, žebrota!
KUCHTÍK
(náhle)
Hu, tam si vede Princ tu obludu!
(Uteče)
HAJNÝ
Já na ni taky čekat nebudu!
(Uteče jinudy. Rusalka krásnĕ oděna, ale stále smutná a bledá, přichází s Princem)
PRINC
Již týden dlíš mi po boku,
jak z báje zjev dlíš přede mnou,
a marnĕ v očí hluboku
tvou bytost hledám tajemnou!
Má sňatek dát mi teprve,
co láska dávno chtěla,
by rozhořela jsi do krve
a byla ženou mou zcela?
Proč chladí tvoje objetí,
vzplát vášní proč se bojí?
Proč úzkostí jen zachvěti
mám v náruči se tvojí?
A marně, marně dusím smutný cit,
z náruče tvé se nelze vyprostit
byt’ stokrát byla jsi chladná, nesmělá,
mít musím tebe, musím docela!
KNĚŽNA
(přichází sloupořadím, spatříc Prince a Rusalku)
Ne, není to láska, hněvivý je to cit,
že jiná dlí, kde já jsem chtěla být
a že jsem jeho míti neměla,
at’ štěstí obou zhyne docela!
(Jde v popředí)
Zda na chvíli Princ vzpomene si přec,
že hostitelem je též milenec!
(Svůdně)
Má na to štěstí, jímž vás blaží svět,
též cizí host jen němě pohlížet?
(Stane mezi Princem a Rusalkou)
PRINC
(vzruší se, sotvaže spatřil Kněžnu)
Ach, výčitka to věru včasná
a s vašich rtíků rád ji snáším,
i ženich věru, Kněžno krásná,
je především jen sluhou vaším!
KNĚŽNA
(pohlédne na Rusalku)
A vaše kráska, citů vašich paní,
vás nepokárá za to slovem ani?
(Rusalka na ni pohlédne s hněvnou bolestí)
(jízlivě)
Či v pohledu svém tolik něhy má,
že mluví s vámi pouze očima?
PRINC
(v rozpacích)
Leč oči její říci zapomněly,
že hostitel se nepozorným stal.
Necht’ nahradí ted' rychle, svolíte-li,
co roztržit jen chvíli zanedbal.
(Podává kněžně ruku. Rusalka pokročí a křečovitě se chytne ruky Princovy)
Nač rozpaky tvoje? A proč se tolik chvěješ?
V svou komnatu pospěš a stroj se k plesu již!
(Odvádí Kněžnu)
KNĚŽNA
(odchází k Rusalce)
O, vystrojte se v šaty přebohaté,
mám dvornost jeho, vy však srdce máte!
(Rusalka strnule hledí za nimi, jako by pohledem chtěla Prince zadržet, ale pak smutna a zlomena odchází sama sloupořadím.
Zatím se stále šeří, večer hasne a později zasvitne měsíc. V síni zazní slavnostní hudba a zaplanou světla. V pozadí je vidět slavnostní ruch, hosté se scházejí a tvoří skupiny. Později zpěv a tanec)
Slavnostní Hudba
VODNÍK
(vynoří se z rybníka a dívá se do síně, kde viří veselí)
Běda! Běda!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
Běda! Běda!
Celý svět nedá ti, nedá,
vodní čím říše rozkvétá!
Stokrát bys byla člověkem,
ve jhu jsi spjatá odvěkém,
byt’ měl tĕ člověk stokrát rád,
navždy ho nemůžeš upoutat!
Ubohá Rusalko bledá
zajatá v kouzlo lidských pout!
voda tvá všude tě hledá,
nadarmo chce tě obejmout!
Až se zas vrátíš k družkám svým,
budeš jen živlem smrtícím,
vrátíš se žitím uvadlá,
prokletí živlů jsi propadla!
Ubohá Rusalko bledá,
v nádheru světa zakletá!
SBOR
(v síni)
Květiny bílé po cestě,
po cestě všude kvetly,
hoch jel a jel k své nevěstě
a den se smál tak světlý.
Nemeškej hochu, k milé spěš,
dorosteš záhy v muže,
zpátky až tudy pojedeš,
pokvetou rudé růže.
Květiny bílé nejdříve
úpalem slunce zašly,
ale ty růže ohnivé
svatební lože krášlí.
(Princ se objeví chvílemi v slavnostním ruchu,
jenž víří sálem, a dvoří se okázale Cizí kněžně,
nevšímaje si Rusalky)
VODNÍK
Ubohá Rusalko bledá
v nádheru světa zakletá!
Běda, běda!
Na vodách bílý leknín sní,
smutným ti druhem bude
pro tvoje lože svatební
nekvetou růže rudé!
(Rusalka vyběhne zoufalá ze síně a prchá sadem k rybníku)
VODNÍK
(překvapen)
Rusalko, znáš mne, znáš?
RUSALKA
(náhle nabyvši řeči, vykřikne)
Vodníku, tatíčku drahý!
VODNÍK
Proto jsem přišel v zámek váš,
bych zřel tĕ truchlit tak záhy?
RUSALKA
Tatíčku, Vodníčku, spas mne, spas,
úzkost mne pojala hrozná!
Běda, že chtěla jsem zradit vas,
běda, kdo člověka pozná!
Běda! Běda!
Jiná jej krásou jala vráz,
divokou lidskou krásou
a mne už nezná, nezná zas
Rusalku prostovlasou!
VODNÍK
On že tĕ zavrh', jenž měl tĕ rád?
Musíš ted', musíš vytrvat!
RUSALKA
Ó marno, marno, marno to je
a prázdnota je v srdci mém,
jsou marny všechny vděky moje,
když zpola jsem jen člověkem!
Ó marno, mne už nezná zas.
Rusalku prostovlasou.
Jí hoří v očích vášně síla,
té lidské vášně prokleté,
mne voda chladná porodila
a nemám, nemám vášně té!
Prokleta vámi, pro něj ztracena,
odvěkých živlů hluchá ozvěna,
ženou ni vílou nemohu být,
nemohu zemřít, nemohu žít!
(Princ přichází s Kněžnou z hodovní síně do sadu)
Vidíš je, vidíš? Jsou tu zas
tatíčku, tatíčku,
spas mne, spas!
KNĚŽNA
(Princem provázena)
Vám v očích divný žár se zračí
a naslouchám vám zmámena,
jste stále vřelejší a sladší
ó Princi, co te znamená?
Kam prchla vaše vyvolená,
ta bez řečí a beze jména?
Kam prchla, aby viděla,
že Princ je změněn docela!
PRINC
Kam prchla! Milý Bůh te ví!
leč změnou tou jste sama vinna
a letní noc te nepoví,
že zajala mne kouzla jiná.
Ó nazvete to rozmarem,
že miloval jsem jinou chvíli,
a bud'te žhavým požárem,
kde dosud luny svit plál bílý!
KNĚŽNA
Až požár můj vas popálí
a všechny vaše vášně zděsí,
až odejdu vám do dáli
co s leskem luny počnete si?
Až obejmou vas lokty sličné
té němé krásky náměsíčné -
čím k vášni hřát se budete?
Ó, škoda, škoda vášně té!
PRINC
(rozvášněn)
A kdyby celý svět
chtěl klnout mojí touze
vy jste ten žhavý květ,
byt` kvetl chvíli pouze!
Ted’ teprve to vím,
čím mřelo moje tělo,
když lásky tajemstvím
se uzdraviti chtělo!
KNĚŽNA
Ó, teprve ted’ poznávám,
že námluvy mi náhle kynou
pan ženich, zdá se, neví sám,
zda namlouvá si mne či jinou!
PRINC
(náhle obejme Kněžnu)
Co zbude z oné lásky,
jíž v osidla jsem pad'?
Rád strhám všecky svazky,
bych vás moh' milovat!
(Rusalka zoufalá vyběhne z ústraní a vrhne se v náruč Princovu)
(na smrt poděšen)
Mrazí mne tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!
(Odstrčí Rusalku)
VODNÍK
(zjeví se v plném světle měsíčním nad rybníkem; příšerným hlasem)
V jinou spěš náruč, spěš a spěš!
Objetí jejímu neujdeš!
(Strhne Rusalku do rybníca)
PRINC
(omráčen a nic nechápaje)
Z objetí moci tajemné
spaste mne, spaste mne, spaste mne!
(Vrhá se Kněžné k nohám)
KNĚŽNA
(s divým smíchem)
V hlubinu pekla bezejmennou
pospěšte za svou vyvolenou!
(Odchází)
