JEDNÁNÍ PRVNÍ
Libušin soud
(Libušina síň na Vyšehradě, spohledem na Vltavské údolí)
Výstup 1
RADMILA
Slovutná dcero Kroka, slavná kněžno,
ó dík, ó dík,
žes na mou prosbu povolala kmety,
by srovnali zlou hádku
jež vznikla o dědictví otcovské,
ač sotva skonal, mezi bratry tak
nepředvídaně, tak neslýchaně.
KRASAVA
(stranou)
Ó běda! Vímtě,
kdo vinen tím;
jak mohla jsem tušit,
že to způsobím!
RADMILA
Věštkyně budoucnosti! Obdařená
od bohů moudrostí, jež zmatky rovná!
Své oba bratry ještě naposledy
poroučím v přízeň tvou.Neb povždy žili
ve svornosti a míru jen;
až Černoboh – jen ten to mohl být –,
až Černoboh ten škodolibý,
ponořil ducha jejich v temný blud.
KRASAVA
(u sebe, rozčileně)
Bohové! Pozdě
teď lkala bych,
když rodí se zkáza
z činů mých!
LIBUŠE
(Radmilu zvedajíc k sobě)
Již vstaň a potěš mysl svoji!
Libuši vodí bohův hlas.
S pomocí jejich podaří se,
že bratři srovnají se zas.
Bohové věční tamo nad oblaky,
v milosti shlížejte na tuto zem!
Ku svornosti je veďte
a lásce pozasvěťte,
had sváru nechať mine její lem!
Ať síly země jeho blaho rodí
a lidu všemu hojnost plodí!
Ať svorné síly vedou národ k štěstí
a příštím věkům jeho slávu věstí!
Ó bohové,
slyšte modlitbu mou,
můj národ vezměte v ochranu svou!
Ó, chraňte mou vlast!
Můj národ vezměte v ochranu svou!
(slavně)
Již hlas mě volá
do Sboru hlav,
k svatému soudu
dle otců práv!
Výstup 2
KRASAVA
Nemohu dále!
Jej nelze mi zřít!
Před jeho tváří
bych nemohla dlít!
RADMILA
(navrátivši se rychle)
Krasavo, proč váháš jíti
s námi, vidím tě se chvíti?
KRASAVA
Na mé tváři viny znak,
znesvětil by soud můj zrak!
RADMILA
Ha, co to, co má to býti?
Zjev, co skryto v duši tvé!
Krasavo, ó mluv,
ó pověz,
vždyť tě družka sestrou zve!
KRASAVA
Vidíš ten plamen,
jak se v kotouči zvedá!
Běda, teď jme se
vždy dále a dále, výš a výš!
Již chatka padá, tam hoří stoh,
již spaluje lesy;
po vůkolí všem
moře plamenův!
Ó, ten žár, který po zemi vzplál,
mou rukou vznik‘, mou rukou se vzňal!
RADMILA
Bohové, co se to stalo?
Mluv! Co tě tak rozervalo?
KRASAVA
Všechno se dozvíš,
řeknu ti vše;
ne však zde,
zde mezi stěnami tmavého hrobu,
jež se zhroutiti
hrozí na mne ubohou!
Pojď, kde je volný větrů let,
tam všechno, všechno tobě vyjevím;
pojď, pojď, kde se modrý klene svět,
tam tobě všechno, vše ti povím!
(Pomalu odcházejí.)
Proměna
(Prostranství na Vyšehradě. V pozadí lípa. Pod korunou její na zvýšeném místě trůn; pod trůnem na třínožce stojí nádoba s ohněm, pod nádobou touto jiná s vodou. Chrudoš, Šťáhlav, Lutobor, Radovan. Leši, vladyky, lid)
Výstup 3
SBOR
Běda, když mezi vlastními bratry
spory se rodí a mrzký svár;
k samému nebi zloba ta vniká
volajíc bohův hněv i zmar!
CHRUDOŠ
Ne! Ne! Těch řečí nechte!
S tím
(ukazuje na Šťáhlava)
déle nelze se snést!
Ač spanilý je v tváři,
má v mysli klam a lest.
ŠŤÁHLAV
Mám v lásce svého bratra,
však jeho zvůli juž
nadále já snášet nesmím;
jsemť bohdá také muž!
LUTOBOR
Teď víte, smířit že jich nelze!
Já sám, jich strýc, nadarmo jsem
domlouval oběma; bojím se,
že marně pohnáni jsou sem!
RADOVAN
Nám knížete jest věru třeba,
by se jí dobrým rádcem stal;
ó, kéž by sobě chotě vzala,
který by vášně poutat znal!
LUTOBOR
(tajně k Radovanovi)
Praví se, že na bílém oři
do Stadic jezdí za radou;
ó, kéž by Přemysla si vzala,
pak blaze zemi!
(Zazní slavnostní zvuky pochodu.)
Hle, již jdou!
Výstup 4
Průvod.
(Dvě panny předstoupí. Pravá nese desky, levá meč. Poté Libuše. Za ní deset děv dvojřadem. Průvodjde po celém jevišti. Shromáždění se hluboce uklánějí.Libuše vystoupí na trůn. Vpravo postaví se panna nesoucí desky, vlevo druhá s mečem. Ostatní seřadí se na obě strany)
CHRUDOŠ
(k sobě)
Ten had tu schází,
má přede mnou strach,
že by ji zrak můj snad,
snad pokořil v prach!
LIBUŠE
Vy kmeti, leši! Před vámi tu jsem,
dceř Krokova, na trůn zvolena vámi!
Pod korunou svaté naší lípy,
po pravici mé desky právodatné,
nalevo křivdy kárající meč;
před mými zraky oheň pravdozvěstný
a u mých nohou svatocudná voda!
Já svolala vás,
vladyky i kmety,
abyste při tu rozřešili:
nad Chrudošem od Otavy křivé,
od Otavy křivé, zlatonosné;
Nad Šťáhlavem na Radbuze chladné!
Ti, oba bratři,
oba Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
o dědictví otcovské se sváří,
ač sotva k otcům odešel jich otec.
Nuž slyšte! Suďte! – Počni, Chrudoši!
CHRUDOŠ
Jsem starší bratra,
dle toho právem,
jakž u sousedních Němců zní,
mám dědit všechno!
Pevně budu stát,
jako že stojí ten hrad,
nech i slunce naň se usmívá
nebo bouře hruď mu rozrývá!
LIBUŠE
A co dí Šťáhlav, mladší obou bratří?
ŠŤÁHLAV
Rád se uspokojím tím,
co určíš ty,
slovutná kněžno,
s kmety, lechy vespolek,
kteří jsou hlavou všemu lidu.
Co vy uznáte, nech stane se!
V soud váš pevnou víru mám,
k mocné skále hledím k vám!
LIBUŠE
Vladyky, kmeti, po dávných zvyklostech,
po zákonu věkožízných bohův
oba dva bratři vládnou
dědictvím otce v jedno;
čili rozdělí se stejnou měrou!
Rozřešíte moje výpovědi,
čili budou u vás po rozumu;
nebudou-li u vás po rozumu,
ustavíte jima nový nález,
ký by smířil rozvaděné bratry!
ŠŤÁHLAV
(rozhlížeje se po řadách děv; k sobě)
Kde jest má sestra?
Nevidím ji u děv!
Co se to stalo?
Jaký to zjev?
CHRUDOŠ
(k sobě)
Jak teskně se
po Krasavě ptá!
Ó, zrádná ženo,
buď prokleta!
RADOVAN
(k Libuši)
Jsme sjednoceni!
LIBUŠE
Nuže, soud již oznam,
ať zaslechne jej veškerý můj lid!
RADOVAN
Oba rodní bratři Klenovici,
roda stara Tetvy Popelova,
který přišel s pluky Čechovými
v tyto žírné vlasti přes tři řeky,
smíříte se takto o dědiny:
budete jim oba v jedno vlásti!
CHRUDOŠ
(zuře, zvedá zatnuté pěstě)
My v jedno? Ne! Ne! Toť řádné!
Spíš svět se v rum rozpadne!
(obrácen k Libuši)
Běda, když se ku ptencům
plíží zmije zlá,
běda, jimž žena vládne
tak nestálá!
Muž jen na muže sluší,
pevnáť jeho pěst;
váš soud je mi ničím,
neboť on z ženy jest!
(Odkvapí.)
SBOR
Hrůza! Ký to vzdorný hněv!
LIBUŠE
Vy svědky jste!
LUTOBOR
U Peruna, já pomstím hanu tvoji!
(Žene se za Chrudošem.)
ŠŤÁHLAV
Pryč! Pryč! Za nimi!
Než setkají se v boji!
(Pospíchá za Lutoborem.)
LIBUŠE
Ó, hanbou rdím se v líci!
SBOR
Ledem stydne těla krev!
Leknutím se tají dech,
řeč zachází, zrak i slech!
LIBUŠE
Vy slyšeli jste pohanění moje,
jak na mě lál před tváří národa,
že jsem jen ženou nestatečnou v boji
a bídný ten, kdo ženě žezlo dá!
Nuž staň se, nech ať po železe vládne
nadále muž!
Vy sami zvolte ho,
jenž vlásti vámi má z té výše hradné
a mstíti mě. Já vdám se za něho!
RADOVAN
Ó, je-li dnešní den k tomu dán,
by tu ti vnukl snahu,
pak buď tedy navždy požehnán,
neb národ vedl k blahu!
Však na nás marně bys žádala,
bychom ti určili muže,
vol sama, jak tebe vyvolil lid,
a vše se zdařiti může!
VŠICHNI
Vol sama podle žádosti své,
dle srdce, neupoutána,
my přivítáme s jásotem
dnův budoucích vládce a pána!
LIBUŠE
Nenadálá blahosti!
Sama zvolím chotě svého,
jej, jenž skvostem srdce mého
již od dávné mladosti!
Nuž staň se! Volba vykonána
po uvážení přemnohém!
Již zvěstujte to, drazí, všem
že ten, kdož trůn si
osvojí v pokoji,
je Přemysl ze Stadic,
vaše kníže!
RADOVAN, SBOR
Buď zdráv! Již, národe, jásej!
LIBUŠE
(k sobě)
Jaká to rozkoš!
RADOVAN, SBOR
Ať po zemi zazní blaha hlas!
LIBUŠE
Jej přivinu k srdci!
RADOVAN, SBOR
A jako vás dva milosti páska,
tak svazek
svornosti objímej nás!
