JEDNÁNÍ DRUHÉ
Libušin sňatek
(Horská krajina lesní. V pozadí mohyla)
Výstup 1
(Lutobor, Krasava, později Šťáhlav, Radmila)
LUTOBOR
Napojte koně teď a čekejte!
Ó, proč mě božský osud trestá
tak nezvedeným dítětem?
Jak různá jeho, moje cesta!
Ať proto zví o hněvu mém!
Slabosti ženská, marné snění,
ó, lsti a nerozume žen!
Jak často ještě k zahubení
půl světa hodíš ve plamen!
KRASAVA
Můj otče, ach, již druhý dlouhý den
jsme na cestě a zdráháte se posud
nám zvěstovati této cesty cíl!
Však, kujte sobě cokoli,
vyžeňte dceru v divé pustiny,
pohrobte dceru třeba ve propasti,
jen dejte zříti mi ve vaši tvář!
Můj otče, nežli nade mnou
vznesete těžký soud,
dovolte mi jen jednou, jen jednou
vám ve tvář pohlédnout!
Já zkvétala jsem v lesku,
jenž zdobíval váš zrak,
a raděj zhynu v stesku,
než ve tmách, než ve tmách
žíti tak!
LUTOBOR
(odvrácen od Krasavy)
Vlk a liška lstivá
nepochází z ušlechtilého jelena,
a z orla, jenž se v mračna sází,
nevzešla noční plemena!
Ty nejsi krev má, v duši tvojí
tak podlá faleš sídlo má,
že nejlepšího reka v boji
otravným jedem užírá!
KRASAVA
Můj otče, slyšte, pomněte,
že obětí jsem kruté vášně!
Mou vinu zlou
nesuďte pojednou! –
Ach, vzňalo se láskou k Chrudoši
mé srdce, vzplanulo při poznání,
že není ke mně bez citu.
Však jakkoli jsem chtěla
odlouditi tajemství jeho,
vždy pyšně vyhýbal se nástrahám.
To bodlo mne,
že častokrát jsem plakala.
I napadlo mi vzíti na něm
pomstu, děsnou pomstu za trýzeň.
Můj otče, hle! Toť pramen zla!
A tož, když v blahé touze lásky
on plál a cit svůj projevil,
že jsem, ó žel, ho odbyla,
na srozuměnou davši mu
– jáť netušila následků –
že zadána jest láska má,
že citů mých pánem je bratr, ne on!
Ale čím mocněji se nes
spor obou bratří k činu,
tím jen víc mě pojímal strach
vyznati vinu, tím více vzrůstala
zoufalost moje
až u šílenost!
Za politování vás prosím,
za jediný pohled ždám,
nesuďte nemilosrdně,
když se v pokoře z viny své znám!
ŠŤÁHLAV, RADMILA
Za politování prosíme!
Za jediný pohled ždá!
Nesuďte nemilosrdně,
když se v pokoře z viny své zná!
KRASAVA
Slyšte mne!
ŠŤÁHLAV, RADMILA
Ó, milost! Hle!
(Krasava kleká před Lutoborem.)
LUTOBOR
Nuž buď! –
Jak divý mrak uháněl Chrudoš
z hradebních bran, že jsem ho rychlou nohou
již dohoniti nemohl, a teď
jsem s hrůzou pochopil, co se stalo.
I obeslal jsem Chrudoš e v tento den
sem k hrobu k otcovu,
jenž byl můj brat.
A tamto-li na svatém pohřebišti
ho uchlácholíš, aby nevzdoroval
a nesáh‘ k pádné zbrani snad;
by naší kněžně povznesené
tak vysoko nad ostatní rod všechen,
se vzdal, ji odprosil, – nuž pak ti též
odpustím já! –
Však nezdaří-li se,
pak jdi mi s očí, jdi na věky věkův!
(Rychle odkvapí.)
Výstup 2.
(Chrudoš, Krasava, později Radmila, Šťáhlav a Lutobor)
CHRUDOŠ
(vystoupí protější stranou, nepozoruje Krasavu, pomalu a zamyšlen)
Můj ujec zval mne k hrobu otcovu,
proč to? Snad abych s Libuší se smířil,
ji odprosil, jí klaněl se a kořil?
Toť nestane se,
nestane se nikdy!
Prokleto budiž, prokleto
ženské plémě veškero! –
A přec, jak na tebe,
Krasavo, vzpomínám, tu srdce mé
by mohlo zhynout žalostí!
Však kde je ujec?
(zahlédne Krasavu)
Ha, co vidím zde!
Pryč odtud, pryč!
(chce odkvapit)
KRASAVA
(mu zastoupí cestu)
Ó stůj! Ó stůj!
CHRUDOŠ
Čeho žádáš?
KRASAVA
Ach, odpuštění, – lásky tvé!
CHRUDOŠ
Žádáš mé lásky a miluješ bratra!
KRASAVA
Ó pomni, jak jsi v pýše své mne trápil,
mě mučil, trýznil, nežli přiznals se,
že srdce tvé se v lásce ke mně sklání!
Tenkráte zadržené zlosti plamen
vyšlehl v prsou mých.
Bodána pomsty ostnem ostnem
jsem na oko se stavěla,
jako bych bratru tvému přála.
Ach, já ubohá neuvážila,
kam by to vésti mohlo,
že až ke zkáze celé naší vlasti! –
Ó, dej se obměkčiti!
Jak veliká vina má,
jen horoucí láskou k tobě
jsem ubohá chybila!
CHRUDOŠ
Jsi falešná a falše nenávidím!
KRASAVA
Vždyť z celého srdce pykám
nepravdivosti své.
Ó, slituj se nad dívkou,
jež jinak zahyne!
CHRUDOŠ
Nechť každý
nese následky svých činů!
KRASAVA
Nuž viz, tam mohyla ční,
tam drahý tvůj otec dlí!
Pro svatou památku naň,
pro rodinný svazek,
který vás váže,
a smír nám káže,
prosím a žádám od tebe:
buď ke mně nakloň srdce své
neb mečem protkni srdce mé!
CHRUDOŠ
Ha, jak mohutně v mém se nitru
vroucí její slova pnou!
Jako střely rozžehané
vnikají mně do prsou!
Má Krasavo!
KRASAVA
Můj Chrudoši!
(Zatímco si Chrudoš a Krasava mlčky leží v náručí, vystoupí Radmila, vedouc Lutobora a ukazujíc na ně; zároveň s nimi vystoupí Šťáhlav.)
RADMILA, ŠŤÁHLAV, LUTOBOR
On s Krasavou, hle, smířil se!
Nám kyne blahá naděje,
že smíří se i s vládkyní!
Hvězda naděje nám svítá,
ranní záře plápolá!
PROMĚNA
(Venkovská krajina z vůkolí Stadického. V pozadí Přemyslův pěkný statek. Brána do statku vedoucí je otevřena. S obou stran lípy, u jedné z nich pluh)
Výstup 3.
(Přemysl, jeho čeleď a ženci)
ČTYŘI ŽENCI
Heja! Heja!
Bez klidu dále a na pole ven,
v práci a ruchu my končíme den!
Klopotu odmění přírody moc,
chutě ku práci,
než nastane noc!
PŘEMYSL
Již plane slunce, blahý míru sen
se vznáší celou přírodou, a jen
v mých ňadrech vládne nepokoj, jakás to
snad předtucha, že osud změny strojí.
Či jsem ovládán Libušou,
že na svých cestách krajem u mne snad
prodlívá ráda? Ona jistě jen
si připomíná doby svého mládí,
když ještě pospolu jsme
chodívali do budečské školy!
A kdyby náklonnost ta byla láskou
tak opravdovou jako jest má?
Ano, marně vzdoruji tvé moci,
lásko svatá, marně zápasím,
její obraz tane dnem i nocí
v mysli mé, kam hlavu uložím!
Ale není-liž to marné
sahat k hvězdám tamo nahoru?
Po nebesích plují v záři čarné,
aby zašly v dálném obzoru!
Ano, proč bych
neměl doufati přece,
doufati směle v její lásku?
Či-li mi bohové vezdejších statků
dosti nedali darem?
Důvěru ke mně chová lid
a paží mých odvahu zná!
Ani tura řev
ani bouře hněv
neleká mne!
Máchnu-li mečem, klátí se doubci,
sosny, velikáni lesa!
Ať se odváží jen sem,
my vraha zaženem:
lesknoucích zbraní plamenné šípy
uhájily by Libuše i lípy! –
Leč kam jsem zabloudil?
Již poledne se blíží
a slunce v temeni!
Teď čeleď svolám z polní práce domů,
je k oddechu čas!
(Třikrát zatroubí na roh.)
SBOR ŽENCŮ
Klopotu odmění přírody moc,
chutě ku práci, než nastane noc!
Bez klidu dále a na pole ven,
v práci a ruchu my končíme den!
Heja! Heja!
PŘEMYSL
Hle, již pospíchají sem v žertování veselém!
Výstup 4
(Dav ženců, pozdravujíc Přemysla, vystoupí, s ním dav žen)
SBOR ŽENCŮ
Do konce dílo
je hotovo,
počneme v krátce
zas nanovo!
PŘEMYSL
Píle ta vaší
je ozdobou;
teď se radujte,
obžínky zvou!
ŽENCI
Dobrotivý je
náš hospodář,
štěstí nechť zdobí
vždy jeho tvář!
Do konce dílo atd.
PŘEMYSL
Já ale zůstanu. –
Milý tu lípy stín
a větrové šeptají báje o Libuši.
Ó, vy lípy, ó, vy lípy,
praotcův ruka vsadila vás!
Jak pne se vznešeně hlava vaše
dýchajíc vůni,
lahodnou skýtajíc včelám stravu
a člověku stín!
Právem zasvěceny
národu jste mému.
Ó, buďte jeho obrazem,
sil, ctností, krásy pravzorem!
Ha, ký to hluk?
Tam dlouhý blíží se jezdců Sbor,
to vladyky a leši,
za nimi pestrý lidu proud, –
Libušin bělouš,
hle,
cválá vpředu vesele!
Co to, že jede bez paní?
Ký toho význam?
Výstup 5
(Přemysl, leši, vladyky s Radovanem v čele, ze nimi lid. Zároveň vybíhá ze statku Přemyslova čeleď)
RADOVAN
Od Libuše ti pozdrav nesem
kloníce v úctě šíji svou.
Slyš poselství: my zvěstovati
tobě máme zprávu radostnou!
máš zasednouti na bělouše,
až ranní zoře bude kvést,
ve slávě branou vyšehradskou
co manžel kněžnin slavit vjezd!
LEŠI A LID
Buď zdráv, buď zdráv, Libušin manželi!
Buď zdráv,
ó vládce, spěchej k veselí!
PŘEMYSLOVA ČELEĎ
On že Libušin je choť?
Perun kroky jeho voď!
PŘEMYSL
Co slyším? Jak?
Toť pouze báj, ne pravda,
co zvěstovali jste mi nenadále!
RADOVAN
Toť poselství je Libušino,
co ústa naše pravila,
z řad lechů všech Libuše tebe
za svého chotě zvolila.
A když to zvěstovala lidu,
ozval se jásot národem,
že tebe chotěm učinila,
že ty máš býti knížetem!
OBA SBORY
Buď zdráv, buď zdráv, Libušin manželi!
Buď zdráv,
ó vládce, spěchej k veselí!
PŘEMYSL
Má předtucha je vyplněna
a duše sen se pravdou stal,
a slávy brána jesti otevřena,
kterou mi osud mračnem ukrýval.
Mám po boku jí kráčet světem,
tak ona mi,
tak sama velela!
Má cesta zdobena je květem,
činů se hvězda slavných zaskvěla!
RADOVAN A SBOR
Aj, vizte jeho tvář jak zdobí štěstí zář!
PŘEMYSL
Nuž pokoj s vámi, tiché otcův sady,
kde mládí své jsem snil,
kolébka stála má.
Nuž pokoj s vámi, moji drazí,
vám žehnám chvějícíma rukama!
Buď pokoj s vámi,
krásné nivy, háje,
žehnejtež úrodou vás věční bohové!
Buď pozdraveno, ty mé rádlo,
kéž v úctě tebe mají vnukové!
Ty neseš blaho všeho světa lidu
a kypříš půdu,
aby símě vzrůstalo,
ty paže tužíš k zápolení
a úrodníš, co ladem bývalo. –
Nuž staň se,
ona volá, uposlechnu!
RADOVAN
Ano, volá, pohaněna
byla ubohá ta žena
rozlíceným Chrudošem!
PŘEMYSL
Co slyším?
RADOVAN
Možná, že ve vášni svojí
útok válečný již strojí
a že vzbouří naši zem!
PŘEMYSL
Co slyším? Ha! Libuše v boji s ním!
Nuž vzhůru ke hradu bez odkladu!
Nás volá kněžna k bojům vítězným!
VŠICHNI
My půjdeme všichni pospolu,
kam ruka pokyne tvoje,
nás odvaha vede ku zápolu,
kde vítězné kynou nám boje!
